Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

lenteli: Znovu se při dlouhé cestě (tentokrát do Plzně) oddávám čtení tvých článků, které mi třeba z nějakého důvodu unilkly. Nohavicu mám také ráda a souhlasím s tím, že na jeho poslech je dobré být v určitém rozpoložení. Byla jsem na něm jednou, když vystupoval na festivalu Okolo Třeboně. Už je to nějaký pátek, ale ten koncert pod širým nebem si pamatuji dodnes. Seznámila jsem se tam s jeho Virtuálkami, které žeru dodnes. Od té doby jsem ho viděla jednou, loni, na projektu Petr Hapka žije! Hapka je má srdcová záležitost a píseň, kterou o něm Nohavica s Horáčkem stvořili, je skvost... No a Kryštof.. To je také kapitola sama pro sebe. Kapela, na které jsem vyrostla a dost možná je i mou nejmilejší. Tedy spíš byla. Nad tím se budu muset ještě zamyslet. Každopádně abych se dostala k tomu, proč jsem sem začala svůj nekonečný monolog psát.. Blahopřeji k tak skvělým zážitkům, které se ti podařilo zmáčknout do dvou dnů. Závidím..