Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

liška: Podobně jako skrznaskrz jsem vycházela z devítky. Možná by si člověk řekl, že za devět let života se třída musí stmelit i kdyby nechtěla, ale ani to občas nevyjde a v našem případě tomu bylo právě tak.
Ale je pravda, že poslední školní den jsme brečeli všichni stejně a byl to snad jediný den, kdy jsme se k sobě chovali skutečně jako kolektiv - vezmi si to - poprvé a naposledy!
A i když všichni (nebo spíš "všechny") tvrdí, jak moc nás mají rádi(y) a že jsme byli nejlepší, málokdo se obtěžuje přijít na obyčejný slučák...z petadvacetičlenného kolektivu se schází zhruba 4-6 lidí.
A gympl? Prvák?
Všichni mi říkali, že tam tu bude úplně jiné a lepší, a já jim nevěřila. Každým dnem však přicházím na to, že na tom přeci jen trochu pravdy bude! A co trochu!
Jen nemůžu přijít na kloub jedné věci...jak je možné že za půl roku se toho dá stihnout mnohem víc než za celých devět let?? Že bychom přeci jen...stárli a (nedejbože) "zodpovědněli"???