Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli toto téma vynechat. Praly se ve mně dva postoje - za prvé, porod je něco výsostně soukromého a necítím potřebu detaily cpát všem pod nos. Na druhou stranu si vybavuju, jak jsem za každou informaci před porodem byla ráda, ale zároveň jsem od čtení článků na netu upustila už v těhotenství. Potvrdilo se mi totiž, že spokojená většina mlčí, a pod ruku se mi dostaly buď hororové historky z porodnic (což číst před vlastním porodem nechcete), nebo příliš ezotericky pojaté (ideálně domácí) porody (což není nic pro mě). Střízlivě podaných informací se mi moc nedostalo.

Taky mám zkušenost, že zmínka o porodu do vody vyvolá zájem i těch, u nichž bych to nečekala. Asi to není úplně standardní volba, ale někdy bývá považována za mnohem větší alternativu, než skutečně je. Proto, když jsme se k tomuto tématu dostaly i na Twitteru, jsem se rozhodla svou zkušenost nakonec sdílet - bez přílišných "tělesných" detailů. Spíš o porodu do vody (PdV) jako takovém, než přímo o mém porodu. Ráda bych totiž poskytla základní informace těm, kdo ho zvažují.

Podzimní dny bývají pochmurné. A takovou náladu jsme tady na podzim měli. Chodily špatné zprávy, které kalily radost i u jinak radostných událostí, rušily se akce, na které jsme se těšili, kupily se problémy, co bylo třeba rozhodnout a vyřešit, všeobecně se nějak nedařilo. Přesto by bylo nefér se tvářit, že to bylo jen špatné období, protože radost musíme vidět i v maličkostech.

1. prosince nastává čas adventních kalendářů. A já jsem tentokrát otevírala okénka takového, o němž jsem ještě na podzim vůbec netušila - až poslední listopadový den jsem sebrala kuráž a přidala se mezi účastníky akce s názvem Advent of code 2021. Už posedmé pogramátoři všech úrovní měli možnost otestovat své schopnosti řešitvrůznorodé úlohy.

Každý den se totiž účastníkům odemyká jedna hádanka (puzzle) bez ohledu na to, zda se jim tu předchozí podařilo vyřešit. Bez správného výsledku  první části úkolu se však nedostanete k jeho druhé polovině - celkem tak na řešitele čeká 50 puzzles, za jejichž rozřešení sbíráte hvězdičky a pokud jste dostatečně rychlí, tak i body do žebříčku (nicméně v našem časovém pásmu je to fakt úkol pro nadšence). Úkoly volně spojuje vánoční příběh, letos se odehrával pod mořskou hladinou, takže se řešila různá čidla ponorky, hrálo bingo s chobotnicí, protínaly proudy nebo zaměřovala štěrbina mořského příkopu.

Zadání puzzles je vždy stejné pro všechny účastníky a musím říct, že je výborně zpracované. Podstatu úkolu vždy autor pečlivě vysvětlil a názorně ukázal na jednoduchých datech, která posloužila i jako testovací. Řešitel však musí sám vymyslet postup, kterým úkol vyřeší, a patřičný program v libovolném jazyce napsat. Jako odpověď totiž slouží pouze výsledek. Kdyby někdo vstupní data zpracovával ručně, nikdo to neodhalí. Akorát kdo by se tak dřel, když ostrá data (jedinečná pro každého řešitele) čítala stovky položek. :-) Skupinka kolem PyLadies se několikrát virtuálně sešla a bylo super poslechnout si, kolika různými způsoby a algoritmy lze k úkolu přistoupit. Většinou jsem si jen zapsala názvy různých vychytávek, protože ostatní se pohybovali na diametrálně odlišné úrovni a přestože jsem vcelku chápala, na jakém principu jejich program funguje, sama bych ho rozhodně takto napsat nedokázala.

Úkoly byly velmi různorodé. Z těch 2*25 puzzles měl snad každý něco do sebe, každý mi dodal určitou sebejistotu nebo podněty, co nového bych se mohla (a potřebovala :-)) naučit. Nebudu zacházet do detailů řešení, ale chtěla bych i programováním nepolíbeným ukázat, jak takové hádanky mohou vypadat, protože před začátkem jsem si to moc neuměla představit. Zde je můj výběr těch, které mě zaujaly nejvíce...

Ačkoliv jsem se z Píše.cz na podzim poněkud stáhla, rozhodně to neznamená, že bych neseděla u počítače. Naopak. Díky kurzu programování jsem k němu usedala každou volnou chvilku, zejména, když Aťule spala. Teď už kurz skončil a já doufám, že se zase více vrátím sem a obohatím vaše blogy o své jistě velmi postrádané komentáře. :-)

Kurz programování, na který jsem se přihlásila, spěje do svého finiše. Takže pokud se vám zdá, že jsem tady na blogu málo, nepletete se. Jakmile si Aťule dá obědového šlofíka, běžím pro talíř s obědem a pak čučím do počítače. Ale ne na tento server. Na čím dál víc podivnější věci, které tvořím:

Poznáte?

Jak jsem již naznačovala na konci předchozího článku, konec srpna mě zastihl v nedobrém rozpoložení. Potácela jsem se v nejistotě svého profesního směřování, až to hezké nebylo. Dvouleté rozšiřující studium, byť v kombinované formě, bylo zatím nad mé možnosti, a jednorázové pedagogické semináře pod ně, neumožňovaly jít do hloubky témat a taky, co s nimi na mateřské? Kde si nové poznatky ověřit v praxi? A co když se do toho školství nevrátím?

Chvíli jsem váhala nad cizími jazyky. Dokončit Nuevo ven 1? Udělat si konečně aspoň FCE? Začít třeba s němčinou? Jenže témto úvahám chyběla jiskra, která by podnítila opravdové zapálení pro věc. Nebylo to ono. Až počátkem září mi Facebook přihrál post, který mě zaujal.

"Kdybych se přihlásila do kurzu, hlídali byste o víkendu Aťuli, abych se mohla učit, kdybych přes týden nestíhala? Je to na tři měsíce." zeptala jsem se Toma a mamky. Oba, znajíce mé studiachtivé já, mě podpořili.

"A co je to za kurz?"

"Programování pro začátečníky..."

"Ohohó!" zahalasil můj drahý a div že se neplácal do kolem. "Hohó!"

A tak začal po pletení košíků další díl seriálu Tisíc způsobů, jak vám může na mateřské jebnout.

Srpen má vždycky po mých narozeninách už takovou tu nedělní pachuť. Když teď nechodím do práce, očekávala bych, že vymizí, ale ne. Druhá polovina léta je vždycky méně uvolněná, co se dá dělat. Ale i tak srpen přinesl spoustu hezkých chvil.

První měsíc v novém domě. Hledání systému, režimu, místa pro každé žďorbo. A taky měsíc, kdy jsem si zase trochu čuchla ke společenskému životu. Měsíc, který má tu nejletnější atmosféru ze všech.