Budoucnost našich iluzí

Fyzika. Mimořádně zajímavá věda. Stačí jedna jediná hodina, aby všichni zúčastnění dospěli k přesvědčení, že konec je nevyhnutelný a velmi blízko. Zapomeňte na složité vzorečky a nesrozumitelné definice. Podívejme se do očí kruté realitě. Na katastrofy, na které jsou i ty nejdelší vzorečky krátké. Dáme si pravidelnou dávku depresí a absurdity. Každé pondělí a středu, místo činu: učebna 267.

Většinu hodin fyziky strávíme před projektorem, díky kterému nám fyzikář promítá na plátno nejrůznější katastrofy. Už jsme viděli Nagasaki, Hirošimu i Černobyl a ke konci kapitoly o jaderné energetice a záření už nám chybělo jen pár stránek se shrnutím. Mělo následovat další učivo - vesmír. To zní neškodně. Každý si vybral jedno téma, na které zpracoval referát. Všechno to vypadalo nadějně. Filmy o největších katastrofách mizely v nenávratnu a my už nečekali, že každou vteřinu vyletí sousední márovická elektrárna do vzduchu i s půlkou okresu. Jenže referáty skončily a my byli popředu. Fyzikář řekl, že si tedy pustíme nějaké video, vyštrachal DVD a...

...přes plátno prosvištěl obrovský balvan a cestou sejmul malou kuličku (Zemi). Následovala exploze, doprovázená příšernou ránou. A jsme tam, kde jsme byli, pomysleli jsme si a hleděli na dramaticky zpomalené opakování scény. Komentátor pronášel moudra o tom, že toto je neodvratitelná budoucnost Země. Prima, hned je mi na světě líp.

Tu hodinu jsme zhlédli naprosto přesvědčivý film o tom, jak nám na hlavu žuchne planetka. Velmi efektivně vypadalo srovnání s roztočenou ruskou ruletou. Země - tedy bývalá Země - v podobě roztavené koule, roztržené na několik částí explozí nás aspoň uklidnila, že konec bude rychlý a prakticky nepostřehnutelný. Nepřeháním, když řeknu, že ke konci hodiny už jsme se všichni dívali z okna a tu zatracenou planetku vyhlíželi. Protože jaký smysl má radovat se ze života na Zemi, když víme, že její čas už se taky krátí?

Příští hodina nám však vrátila optimismus do žil. Na začátku dokumentu Vesmírní osadníci (nebo tak nějak) nám sice bylo řečeno, že Zemi pohltí Slunce, ale komentátor nás uklidnil, že do té doby civilizace pokročí natolik, že zvládneme obydlet i jiné planety. Například Mars. Sledovali jsme, jak přežívá sinice v simulátoru životních podmínek na Marsu a představovali si tu bujnou vegetaci, která půjde na Mars první, aby nám tam mohla vytvořit kyslík. Bylo to celkem zajímavé, ale poslední větou nás komentátor znovu srazil na kolena. "Jednoho dne se však Slunce rozepne natolik, že nebudeme moci přežít ani na Marsu." A sakra, Houstone, máme problém.

Domysleli jsme si, že díky pokroku civilizace, vědy a techniky obsadíme další planety. Jenže ouha! Následující dokument o černých dírách nám dokázal, že v celém vesmíru není jediné místečko, kde bychom byli v bezpečí a tím nás tvrdě vrátil na Zem. Nejspíš proto, abychom mohli sledovat, jak na ní proběhne supererupce. Yellowstone je totiž ve skutečnosti poklička na megamagmatickém krbu, který se plní a plní, až se naplní a naplní se i černé vyhlídky lidstva. ("Výbuch je mnohem, mnohem silnější, než jsme čekali. "To znamená supererupce?" "Ano." "Ten nejčernější scénář?" "Ne, jen černý." "Jak to?" "Nejčernější vizí je supererupce, která nikdy neskončí!). Tak jsme se podívali na to, jak rupne Yellowstone a popel nás udusí, protože se nám z něj v plících udělá pevný betonek.

Momentálně máme rozkoukaný dokument o Hawkingově teorii o tom, jak se hmota a informace ztrácí v černé díře. A taky o tom, že minulost neexistujete. Můžete tvrdit, že jste byli ráno ve škole či v práci, ale jak víte, že to není jen iluze? Jak víte, že ty vaše důkazy nejsou jen iluze? VŠECHNO je jen iluze a pohltí ji černá díra!

Pokud tedy nějaká existuje...