Zabít málo...

...aneb Cizí neštěstí vždycky pobaví. Tak nebudu sobec a nenechám si tuto malou příhodu (autorem scénáře je Murphy a je zcela v souladu s jeho zákony) pro sebe.

To si tak jednou přijdu do školy, ve skříňce si na hromadu vytřídím učebnice a sešity, které budu ten den potřebovat, a pak ji s hekáním zvednu a posbírám. Není to snadné. Hromada je velká a pokaždé mi nějaká knížka spadne na zem. No a sebrat ji tak, aby ta spousta vzdělání, co se snažím udržet ji v náručí (a v hlavě), zůstala na místě a nezhučela zase na zem. Konečně se mi to povede, vyšplhám s hromadou učebnic v náručí do prvního patra a co nevidím - klíče už na vrátnici nejsou. No to mi přeje štěstí, neumím si představit, jak bych odemykala, aniž bych rozsypala svůj náklad. Dojdu tedy ke třídě, se zapřu loktem o kliku... a zamčeno. A je to jasné. Jiří W., náš klíčník, si vzal klíče na víkend domů.

Co teď?

Teď půjdeme za údržbářem. Jako bychom měli na výběr... Předtím ještě ovšem nezapomeneme zvednout ty učebnice, které neodolaly gravitaci. Taky musíme jít tou delší cestou, protože z nepochopitelných důvodů je chodba-zkratka neprostupně zastavěná fíkusy.

Jenže údržbář chce za náhradní klíč zálohu. Vrhnu na něj zoufalý pohled, praštím knihama (Ufffff....) na jeho stůl, který se pod tou váhou rozhoupal, a pravím: "Stačí tohle?".

"No... nevím, jestli se vrátíš zrovna pro učebnice. Padesát korun nemáš?"

Jistě že mám. V drobných v peněžence na dně tašky, kterou mám na zádech. Po půlhodině vyštrachám mince a dostanu klíč. Vylezu zas ty pitomý schody, odemknu třídu shodím zezad tašku, chvíli se rozdýchávám a slezu zase dolů.

Vrátíla jsem klíč, poberu zbytek věcí a když už jsem se chystala k odchodu, zjistila jsem, že prachy leží předemnou na stole. Takže zase složit knížky, shrábnout peníze do kapsy, sesbírat je ze země, protože polovina se jich do kapsy samozřejmě nedostala, znova sebrat knížky, zabouchnout za sebou dveře (taky si je mohl údržbář zabouchnout sám a ne se mi tak gentlemansky smát...), vylézt ty dvě patra zpátky do třídy...

A zařvat "NE!", když se dvě minuty po návratu do třídy přiloudá onen Jiří W. a nevinně se zeptá: "Tady bylo otevřeno?".

^{*Článek je s mírnými úpravami zkopírován z mého starého sídla (www.blogtar.blog.cz). Ve skutečnosti se tato historka odherála už někdy loni v listopadu.*}