Tlapka | K zemi, pane profesore!

Z nostalgie jsem zabloudila na svůj starý blog a objevila jsem tam tento článeček, s kterým jsem měla úspěch i na školním autorském čtení. Trošku jsem jej upravila a hodila vám ho sem pod perex. ;)

^{Jakákoli podoba se skutečnými osobami je čistě náhodná xD}

K zemi, pane profesore!

Tentokrát nebude řeč o agility, mém milovaném kynologickém sportu, ale popíšu vám, jak se mi daří v tělocviku, čili povinném předmětu povinné školní docházky. Z toho, že je to povinný předmět, nejsem zrovna nadšená, protože mi jakýkoli pohyb před (mnohem talentovanějšími) spolužáky sráží sebevědomí, ale určitě toho nelituji ani zdaleka tolik, jako náš tělocvikář.
Ano, je to tak. Zatímco za první dva roky na gymplu naše třída vystřídala hned tři tělocvikáře, v tercii a v kvartě nám zůstal stejný vyučující. Co ten udělal, že naši třídu učí dva roky po sobě... teda... naši třídu... Mě. to ve mně a mé neohrabanosti je zakopán pes, i když to vypadá, že brzy zakopeme někoho jiného.
Hned během prvního podzimu, kdy jsme chodili provozovat atletiku na blízké hřiště, jsem mu naznačila, co ho čeká; při skoku do dálky jsem se málem netrefila do doskočiště, při hodu krikeťákem jsem odmrštila míček nečekanou silou přímo do hlavy jistého spolužáka, který si s ostatními pokojně čutal opodál, ač jsem doteď nepochopila, jak se mi podařilo hodit míček do tak nemožného úhlu.
Nicméně náš tělocvikář si toho buď nevšiml, nebo si myslel, že atletika prostě není moje silná stránka, vždyť nějakou slabinu má každý z nás. No, možná si mě měl pamatovat už ze sekundy, kdy jsem na lyžáku stejně zářila na lyžích. Například jsem stála na svahu (už jen to byl velký výkon) a najednou jsem - z neznámých důvodů - vypálila na lyžích překvapivou rychlostí; problém byl v tom, že jsem jela pozapátku.
Když se přikradl podzim a venku provozovaná atletika už nepřipadala v úvahu, začal nás profesor učit volejbal. Dnes už sice jsem schopná nějak odmrštit míč přes síť, i když to nemá žádný styl, ale když jsme poprvé hrály s holkami volejbal čtyři proti čtyřem, odpálila jsem míč bagrem ladným obloukem do druhého patra ochozů v tělocvičně.
Jen o pár hodin tělocviku později jsem bagrem odvrátila další útok soupeřů - a soupeřovo družstvo lehlo k zemi. Co na tom, že smíchy? Co na tom, že míč se ještě několikrát odrážel tam a zpátky mezi kovovými trámy u stropu? Co na tom, že zatímco se holky ze soupeřova družstvu válely po zemi a řvaly smíchy, náš tělocvikář zřejmě pochopil, že to se mnou nebude tak snadné, a poprvé zoufale svěsil hlavu do dlaní?
Mohla bych pokračovat ve výčtu mých obdivuhodných sportovních zásah, ale ušetřím vás detailů. Skončilo to tak, že pokud mám ve volejbale podání, má spolužačka Magda zařve: "Míííííšáááááááá!" a mé družstvo si vkleče chrání rukama hlavu. Taky si vzpomínám, jak jsem jednou nechtěně namířila svou střelu do sítě, balon se odpružil zpátky a zaduněl jen půl metru od našeho tělocvikáře, který si klidně zapisoval do třídnice...
Myslím, že poslední loňskou hodinu tělocviku nás vyvedl na jeho oblíbený běžecký okruh v domnění, že na běhu nemůžu nic zkazit. Spletl se - start a cíl byl v takové úzké uličce mezi domky, já jsem tuto cílovou odbočku samozřejmě přeběhla a pak jsem se musela vracet. Což můj čas znehodnotilo a povím vám, že tehdy jsem viděla asi nejzoufalejší výraz, jakého byl náš tělocvikář schopen.

Na poli, kterému normální lidé říkají hrací a já minové, jsme se setkali zase po prázdninách. A i jedna hodina stačila k tomu, aby náš tělocvikář pochopil, že se vůbec nic nezměnilo a jeho naděje, že přes prázdniny nastane nějaký zázrak, byly beznadějně uhašeny. Tehdy se odehrál asi nejtěsnější karambol, který se mi dosud "povedl", a nebýt dobrých reflexů našeho profesora, minimálně bych mu zlomila nos. Katka, má kamarádka, mě učila dávat pořádné rány ve vybíjené. Konečně se mi jedna pecka podařila, ale jaksi jsem ještě neuměla ovládat směr (Neříkám, že už to umím!) a míč se řítil přesně na místo, kde už však byla hlava našeho tělocvikáře - než se na poslední chvíli brhl k zemi a zařval, že má dvě děti.

Pane profesore, přečtete-li si někdy tyto řádky, vězte, že to vše jsou jen náhody a upřímně se vám omlouvám - opravdu nemám v úmyslu poškodit vaše zdraví. Já jsem prostě jen z absolutně antisportovní rodiny a tuhle neohrabanost mám prostě v genech (viz případ mého dědečka, který při střelbě ze vzduchovky prostřelil vodovodní potrubí).
Amen...