Počítat do sta nestačí

Sobota začala vcelku fajn. Provedla jsem si na stole jarní úklid - vyhodila jsem několik vypsaných fixů, transplantací tuhy jsem vrátila několik prupisek do života a několika tužkám jsem zařídila ozdravný pobyt ve strouhátku. Vyhodila jsem ubrousky, které mám při ruce při čištění brýlí, papíry odtahala do sklepa, menší jsem hodila na hromadu určenou na spálení, větší včetně novin, které jsme s Katkou použily jako podložku pro Žužu, do pytle na tříděný odpad. Pak jsem se vrhla na prach. Smích mě přešel u poličky se sbírkou figurek psů. Zkuste si někdy po jednom otřít prach z 250 keramických, skleněných, plastových a jiných figurek.

Do toho přišla mamka s tím, ať pomůžu babce zamést chodník. Vrhla jsem pohled na čerstvě umyté okno, za kterým byla zatažená obloha a zeptala se, proč mi to neřekla včera, když bylo venku tak pěkně. Bylo mi řečeno, že jsem drzá a ten chodník prostě zametu dneska. Další vysvětlení už jsem radši nevyžadovala a vrhla se na očistu pouzdra, protože poslední dobou si musím půjčovat prupisky od kámošek, ačkoli svých mám dost a dost. Jejich prupisky totiž mají tu výhodu, že píšou.

Jen co jsem poobědvala, chtěla jsem si na chvíli lehnout, číst si a v klidu strávit oběd. Jenže vylezlo slunko, tak jsem toho chtěla využít a nahlásila jsem mamce, že se vrhnu na ten chodník. Nastal problém. "A to jdeš s těma sluchátkama?" zeptala se mamka. Nechápala jsem, co je špatně. Pravda, jsou trochu nemoderní, ale co na tom? Přece si nevezmu špunty, které mi z uší vypadnou, jakmile se skloním. No že bych měla vědět, jak šíleně se v naší ulici jezdí, tak snad budu dávat pozor na auta a ne poslouchat hudbu. Námitku, že pokud by mě nějaký borec chtěl přejet na našem vlastním chodníku ve slepé ulici, sluchátka to neovlivní, jsem radši spolkla a nechala je doma.

Aspoň jsem ušetřila baterku, protože s bych toho stejně moc neslyšela. Babka totiž celou dobu něco vykládala. Jakmile jsem se smetákem dotkla dlaždic, řekla mi, ať tak strašně nepráším, že nadělám víc škody než užitku. Zkoušeli jste někdy zamést prach a štěrk tak, abyste neprášili? Začala jsem tedy dlaždice jemně ometat jako archeolog nalezený střep z neolitního hrnce. A hned, že se s tím nemusím tak piplat, to je zbytečné. Když mi pak babka vyčetla, že má krátké ruce ("Proč jsi zamykala z druhé strany? Já tam nedošáhnu, mám kratší ruce než ty!"), měla jsem chuť jít domů, sepsat závěť na svých pár švestek a jít pokojně skočit z mostu.

Nakonec jsem ten chodník dozametala a šla domů. Ale protože bylo hezky, chtěla jsem jít ven, což se mi po prvotních zmatcích ("Mami, chceš teď s něčím pomoct?" "Ne." "Tak já půjdu na chvíli s Hufčou ven." "Dyť Hufču klepne! Je šílený z Áji (pozn.: hárá) a ty ho ještě potáhneš ven..." "No já jsem myslela, že právě aby odsud na chvíli vypadl, že by byl klid. Ale tak já půjdu sama." "Ty půjdeš sama?" "No a?" "Tak ho vem, však je to jedno.

..") povedlo.

Vyrazila jsem kolem sídliště, tam chodím ráda. Za pár minut můžu opustit Tlapkov a přejít do Márovic, kde je klid, nejezdí tam tolik aut a člověk se pěkně projde, aniž by zabloudil. Stačí se držet "hlavní" (nebo spíš jediné) cesty, která se táhne z Tlapkova až... až někam, kam jsem nikdy kvůli nedostatku času nedošla.

Nápad spálit pár kalorií procházkou jsem však neměla jen já, nýbrž sposta další lidí. To by mi až tak nevadilo, kdyby ti lidi nechodili ve smíšených dvojicích a nedrželi se za ruce. Vrcholem byl jeden kluk, který skočil do škarpy, aby tam své holce mohl utrhnout nějaké luční kvítko. Uprostřed mé úvahy, jestli to někdy udělá někdo pro mě, Hufča vypálil kupředu, což byl celkem problém, protože byl na vodítku, které jsem si chytře omotala kolem zápěstí. Bažant, který poplach způsobil, seděl na kraji pole a místo toho, aby zdrhnul, na nás připitoměle hleděl. Když konečně zmizel, zahnán mým klením, Hufča se přestal škrtit na obojku, nahrbil se a začal konat svou potřebu. Do toho všeho mi zazvonil mobil. To mě šoklo, protože mi obvykle nikdo nevolá - a když už přece, tak je to omyl. Babička. Co prý dělám? Zahuhlala jsem cosi o romantické vycházce pod modrou oblouhou a komíny márovické elektrárny a ta povedená dvojka, která mě mezitím zase došla, se pobaveně rozřehtala.

Když jsem po několika minutách telefon zavěsila, porušila jsem své pravidlo, že po svých psech uklízím. Měla jsem sice v kapse ubrousky, ale to, co Hugo nechal na trávě, bych sklidila spíš mopem. Panebože, to je den. Radši jsem to vzdala a vracela se domů. Mamka mi stejně říkala, ať jsem do hodiny zpátky, že potřebuje ještě s něčím pomoct.

Víkendům zdar...

*Autorka článků si tímto článkem na nic nestěžuje. Pouze chtěla vyjádřit údiv nad některými fakty a skutečností, že pátek třináctého může být i v sobotu šestadvacátého.*