Začínám chápat...

...proč Katce vadí, když přemýšlím.

Z popisu Katky vím, že přitom vždycky údajně nasadím nepřítomný a hluboce zadumaný výraz (to musí být pohled) a poté na několik sekund až minut přestanu vnímat své okolí. Přemýšlení končí probuzením ze zadumání a vyřčením neskutečného objevu, který by se měl zapsat do dějin. Jen nechápu, proč při tom Katka a případní účastníci této scénky pokaždé lehnou smíchy?! Případně, proč Katka nasadí vražedný pohled a chce mě odstřelit?!

Neřeku vám ani jeden ze svých objevů, žádný si nepamatuji. Je to něco jako tehdy, když jsem v polospánku, tak to přirovnává Katka. No tak si představte, že jste třeba na lyžáku a už jste unavení. Lehnete si a přiřítí se několik holek na pokec. To by mi nevadilo, nebýt toho, že se mě věčně na něco vyptávají a dokonce (ta drzost!) požadují odpověď! V limbu plácnu nějakou blbost a v tu chvíli mě vzbudí výbuch smíchu. Vzhledem k tomu, že jsem v době vyřčení onoho hlodu byla v polospánku a nikdo z přítomných mi nebyl schopný mou hlášku zopakovat (Po otázce "Co jsem zase řekla?" následuje nový výbuch smíchu.), si opět žádnou nevybavuji.

Jednou jsme s Katkou spaly u nás. Katka si vzala k posteli sešit a tužku. "Ty tvoje hlody si budeme muset zapsat." řekla a jak pravila, tak i učinila. Jenže se jí nechtělo co pět minut kvůli zápisům rožíhat, tak psala potmě. "Jestli to ráno přečtu..." povzdechla si. A já se v polospánku jen převalila a zabručela: "Jestli to vůbec píšeš na ten papír..."

Jestli to Katka přečetla nebo ne, to se neví. Stejně jako se neví, co jsem to ten večer vlastně blekotala. Papír se totiž do rána zázračně ztratil. Asi zapracovala síla vůle a pud sebezáchovy.

No a tak tu sedím a uvažuju. Opravdu chcete vědět, o čem?

Proč mám dálkový ovládač na rádio - a na rádiu. Čili na dvě věci...

...a možná ani na to ne!

^{*Uživatel trpí blíže nespecifikovanou chorobou. Jistě však vážnou a duševní.*}