Tvrdohlavá

Další mé dílko ála saspi.cz :) Tentokrát založeno na pravdivé události, nachystané slečnou Genetikou. Zveřejňuji toto dílko s nadějí, že se vám bude líbit. Možná se zdá trochu delší (ve skutečnosti zkresluje to, že každou přímou řeč začínám na novém řádku), ale máte na to dost času si jej přečíst. Protože jsem poslední dobou psala hodně článků a někteří je nejspíš nestíhali pročítat, jak usuzuji ze sníženého množství komentářů, vyhlašuji si týdenní blogovací prázdniny. :)

No a teď už ono "dílo". Není to žádná sláva, určitě nedosahuje "kvalit" předchozího "Zítra už ale opravdu...!", ale prostě jsem si to zveřejnění nemohla odpustit. :) Jo a omlouvám se všem aktérům za hrozivé pseudonymy xD

Za týden nashledanou ;)

Tvrdohlavá

Kolem je tlumený hluk a tma. Blik! Výborně. Konečně někdo rozsvítil. Ale ne, to jsem jen otevřela oči. A dokonce nevidím jen jednou, přede mnou komíhají hned dva stejně rozmazané obrazy! Synchronizovaně opisují kruhy a chvílemi se protínají, proletí sebou a zase se rozdělí... Vypadá to celkem hezky, jak dlouho to asi musely nacvičovat?

Moment! Tohle není žádná projekce grafických efektů. Tohle se děje, teď a tady, mě před očima. Dobře, zapneme zvukovod. Blik... cvak... a vida, příjem!

"Jsi v pohodě? Haló!"

Debilní uchechtnutí.

"Můžeš vstát?" z rozmlžených dálek se ke mně natáhly pomocné ruce. Vyhoupnu se z leže do sedu a přitom zjišťuji, že jsem ve škole, ležím rozplácnutá na zemi v tělocvičně. Jak k tomu došlo? Chňapla jsem oběma rukama po dlani, která se ke mě natáhla, ale mé pěsti se zatnuly naprázdno. A sakra, vedle.

Přišlo mi to naprosto směšné, dokonce natolik, že jsem se bláznivě rozesmála na celé kolo. Z nechápavých uchechtnutí se během pár sekund stal hysterický smích, který uvolnil napjatou atmosféru, zatímco mě někdo konečně vytáhl na nohy.

"ROLÁČKOVÁ!" uvolnění atmosféry vzalo za své. Mezi náš hlouček se přiřítil tělocvikář a zabrzdil vedle mě na parke tách. "Jste v pořádku? Co to bylo?"

Otřela jsem si slzy z tváří, z hrdla se mi vydralo poslední klokotavé zasmání a nasadila jsem víceméně normální úsměv. "Já nevím."

"Roláčková! Právě jste spadla na hlavu!"

"To by odpovídalo." ozvalo se z hloučku.

"No jo. Jenže padlá na hlavu jsem odjakživa." zachichotala jsem se nepřítomně.

"Roláčková, tohle není sranda!" Všimla jsem si, pane profesore. Bolí mě hlava, žaludek mám jako na vodě a chvílemi vás vidím třikrát. To opravdu není nic k popukání.

"Každý normální člověk by měl rozbitou hlavu!" Máte pravdu, teď jste uhodil hřebíček na hlavičku! Já nejsem normální.

"...a vy vypadáte, že je vám dobře..." Zase máte pravdu. Učitel má vždycky pravdu. Psychicky je mi výborně, děkuji za optání.

"...copak vás nebolí hlava?"

"Hlava? Neeeeee.... ona se mi jenom motá... Strčím si ji na chvíli pod vodu." řekla jsem, otočila se na patě, na poslední chvíli se zachytila o stěnu a vrávorala na záchod.

"Proboha, Poštolková, jděte s ní." poručil tělocvikář a Ester vyrazil za mnou.

"To byla pěkná pecka." podotkla Ester, když jsem si dala hlavu pod proud studené vody.

"Ááááá... Jaká?"

"No přece tahle!"

"Jaká?"

"Děláš si srandu?"

"Vypadám na to?"

"Ty si to nepamatuješ?"

"Matně."

Ester se zatvářila ustaraně. "Běhaly jsme přece s holkama kolem tělocvičny... a kluci mezitím stěhovali branky. Když nám zkřížili cestu, všechny jsme zastavily. Akorát ty jsi to napálila hlavou přímo do horní tyče, ztratila jsi rovnováhu a spadla dozadu přímo na hlavu. Nikdo tě nestihl chytit... Vypadalo to příšerně!" dokončila a pobledla. "Jak jsi to mohla přehlédnout? Tys ani nebrzdila!"

"Zamyslela jsem se." Vzpomněla jsem si. Zdá se to tak dávno... a přitom se to stalo před pár minutami. Jenže se vzpomínkami moje nálada klesla na bod mrazu. Věděla jsem, jak se to stalo, jak se dá přehlédnout branka v cestě.

Myslela jsem na mámu. Následující den měla jít na vyšetření, trpěla závratěmi. Prvně jsme si mysleli, že příčinou je její odjakživa nízký tlak. To byla mylná domněnka, protože doktor jí naměřil tlak kupodivu normální. Krevní testy nic neukázaly a jeho napadlo, že něco tlačí na její mozek. Tím něčím mohl být i nádor...

Není divu, že jsem tuto představu nemohla vypudit z hlavy a v zamyšlení nad ožehavým problémem jsem to napálila do naší fotbalové branky. Nikdy mě nenapadlo, jak je tvrdá.

"No nic. Pojďme už." řekla jsem si a kromě tváří jsem si papírovými ručníky nenápadně otřela i oči. Jeden z ubrousků byl nejspíš trochu slaný...

Vrávoravě jsme se vracely do tělocvičny. Hned ve dveřích nám však tělocvikář podal klíček od šaten se slovy "Poštolková, doprovoďte ji na rentgen. Chci mít jistotu, že je v pořádku.".

Chabě jsem se bránila, ale marně. Ester mě drapla za loket a odvlekla do šaten.

Nemocnice stála přímo naproti školy. Tyto dvě budovy od sebe dělil jen kruhový objezd a jedno jeho rameno. Možná proto se tělocvikář nebál pustit nás dvě samotné, když viděl, že je mi celkem dobře. Ester mě dovedla do čekárny k rentgenu a snažila se mě rozptýlit hovorem. Ovšem moje myšlenky se točily kolem mámy. Zítra tady bude sedět ona... Do rozhovoru jsem tedy moc nepřispívala, což si Ester vyložila jako další důkaz toho, že nejsem v pořádku. Naštěstí netrvalo moc dlouho a zavolala nás sestra.

Po rentgenu jsem čekala před ordinací na vyhotovení snímků. Co mi tam tak můžou zjistit? Hlavu rozbitou nemám, tak co. Radši měli vyfotit máminu lebku. Ušetřili by nám tím tolik stresu...

"Roláčková! Pojďte dál!" ozval se ode dveří hlas blonďaté sestřičky.

"Musím vám poblahopřát." pravil doktor, když jsem se svalila na židli vedle jeho stolu. "Slyšel jsem, co se vám stalo. A musím říct... že máte opravdové štěstí. Je to jen slabý otřes mozku. Hlava vás sice bolí a není vám dobře, ale zítra budete jako rybička."

"Hm... děkuju."

"Zároveň řeknu kolegovi, ať si o vás nedělá starosti. Zrovna včera mi říkal, že ke mně přijdete kvůli těm závratím. Ovšem očekávali jsme vás až zítra."

"Závratím?"

"No ano, mluvil přece o vás, ne? Prý máte závratě a poslal vás ke mně na rentgen, abychom vyloučili nádor. A my mezitím zjistíme, že máte dvojitou lebku!"

"Cože?" čekala jsem všechno, ale tohle ne... Že bych opravdu měla otřes mozku? Nějak se mi narušila vedení...

"No ano, jen se podívejte na tohle! Tohle je normální lebka. A tohle vaše! Vidíte? V tomhle místě je dvojnásobně hrubá! Na jednu stranu vám to dnes pomohlo, ale může to způsobovat i vaše závratě."

"Aha..."

"Je to zajímavá genetická vada. Nicméně, občas i užitečná, že?" Genetická? No moment! Přihořívá...

"Pane doktore... Vy jste se asi spletl."

"Prosím?"

"Já nemám závratě. Ta Roláčková, o které jste mluvil, je moje máma. Nebýt toho těláku, tak mě tady jen tak neuvidíte." řekla jsem a s úsměvem mu vylíčila celou historii.

A všechno bylo v pořádku. Tělocvikáři se ulevilo, že se mi nic vážného nestalo, i když další dva týdny jsem – k pobavení okolí - díky modřinám a bouli vypadala jako týraný případ pro sociálku. Mně se taky ulevilo, když mě doktor poslal domů si odpočinout, čímž jsem se vyhnula písemce z chemie. A nejvíce se ulevilo mámě, když jsem ji uklidnila, že na rentgenu nejspíš zjistí, že má taky jen dvojitou lebku. Měla jsem pravdu.

Kdeže nádor. To naše tvrdohlavost je příčinou problémů...