Proměnit matchball...

Když jsem se chystala na poslední zkoušku svého magisterského studia, média zaplavila zpráva o přepadení Petry Kvitové. Když jsem se za tři čtvrtě roku chystala na poslední státnice na fildě, zrovna zveřejnila snímky svého řezného zranění z útoku, aby umlčela spekulanty. A tak mě ani nepřekvapilo, že den před mými aktuálními státnicemi zveřejnila prohlášení, že letos ukončí kariéru. Tak to holt symbolicky uzavřeme spolu... Akorát, že ona chce končit až na US Open, což znamená na konci srpna. Což by u mě odpovídalo opravnému termínu, a tomu jsem se chtěla zoufale vyhnout. Prostě potřebuju přežít státnice - a pak už jen jednorožci, duhy a sociální jistoty!

Varování: bude to dlouhé a smekám před všemi, co článek přečtou.

Příprava na zkoušku

Při přípravě na státnice jsem kolísala mezi dobrými a špatnými zprávami. K dobru připočtěme mého zaměstnavatele - přestože mám k organizování výuky na naší škole určité výhrady, v této situaci mě vedení naprosto podpořilo a poté, co jsem "odmaturovala", jsem během jednoho týdne uzavřela většinu známek, a pak kromě slohovek, které mi kolegyně poslala přes mamku, jsem opravovala jen doplňující testy těch, co v řádném termínu chyběli. Výuku za mě převzaly kolegyně a já jsem se tak mohla větší část června učit, učit a učit. Ráno jsem odvezla Aťuli do školky, učila se, obědová pauza, učit se, kolem půl čtvrté vyzvednout Aťuli, po zbytek dne si s ní trochu vyčistit hlavu, v osm ji uspat a ještě večerní sebevzdělávací sedánek tak do půlnoci. Víkendy a některá odpoledne Aťule trávila s tatínkem nebo s babičkou, takže času na přípravu jsem měla docela dost, KDYBYCH NESTÁTNICOVALA Z ANALÝZY. Jenže já na analýzu potřebuju tak pětkrát víc času než průměrný smrtelník, abych dosáhla aspoň polovičního progresu. Je pravda, že ve svém plánu, do něhož jsem si rozpočítala okruhy a k tomu přidružené úkoly, jsem dělala různé změny, ale musím uznat, že jsem obecně vzato stíhala. Položky v rozpisu jsem měnila kus za kus a i když jsem pak cítila, že některé okruhy nemám úplně dotažené do konce, dokázala jsem jít dál s myšlenkou, že ke každému vím aspoň něco. Dařilo se mi i postupně navyšovat podíl opakovacích sedánků k novoučicím.

První větší krizi jsem prodělala při zápisu na termín. Byly vypsány celkem 4 komise - dvě v pondělí, dvě v pátek. Na pondělí jsem nestíhala a na pátek jsem se nestihla napsat k vyučující, ke které jsem chtěla - stejně jako všichni ostatní, takže můj zápis do fronty na termín byl jen takovým chybým pokusem zvrátit osud. A tak na mě zbyl předseda komise, kterého znám jen z doslechu a má pověst dost přísného zkoušejícího. Na druhou stranu, zbytek komise (uveřejněný až o dost později) mě povzbudil - moje vedoucí práce (ta mě určitě nebude chtít potopit a i kdybych vyletěla, tak ví, že nejsem úplně blbá, když mám od ní A z algebraických struktur i za diplomku) a  děkanka + naše granatka studia v jednom (skvělá vyučující, tak snad i zkoušející, navíc nás zná nejvíc). Uklidňovala jsem se i tím, že nikdo z nich se jako své primární disciplíně nevěnuje analýze, ale to byla dost chabá berlička, protože oni umí všichni všechno, kór na naší úrovni. Ale stejně mi to trochu pomohlo.

Co mi nepomáhalo, byl stav mých otázek. Z analýzy jsem měla vypracovanou tak čtvrtinu a doháněla jsem to až poslední týden a půl před zkouškou. Z neanalytického okruhu jsem měla skoro všechny a už jsem se je i učila o jarních prázdninách, ale když jsem si je chtěla "zopakovat", zjistila jsem, že si nepamatuju skoro nic. Tristní byla taky moje představa, jak budou státnice vypadat. Víte, třeba u naší paní děkanky jsem dělala během studia tři zkoušky, jenže u všech jsme prostě napsali test, ona ho opravila a pak jsme si nad ním ujasnily pár detailů. Mluvit o vylosovaném tématu čtvrt hodiny je jiná liga, zejména když jsme si s příklady, jejichž řešení chceme ukázat, měli přijít sami. A to je větší kámen úrazu, než se zdá. U některých otázek si můžete zadání zvolit náhodně a vždycky vám vyjde nějaký výsledek, u některých si zkomplikujete život tím, že budou vycházet třeba zlomky a odmocniny, u některých se dá začít od výsledku a k vhodnému zadání se dopracovat "odzadu", ale u jiných potřebujete, aby vyšly určité hodnoty, abyste s nimi mohli pracovat dále, a není se od čeho odpíchnout. Proč s sebou němůžeme mít na jednom papíru vypsané aspoň neřešené příklady, ale s tím, že víme, že jejich řešením se dostaneme tam, kde potřebujeme? Nevěděla jsem ani to, jestli jsou povolené nějaké pomůcky (co když si vylosuju geometrii?) a jestli mám otázky vypracované správně. Znejistilo mě hlavně to, že náročnost a rozsáhlost některých otázek byla opravdu hodně, hodně, místy až absurdně nevyvážená (o maticích se dá mluvit i půl hodiny, ale takový lineární operátoru strašil ve snech asi všechny zúčastněné).

Zhruba týden před státnicemi jsem občas pocítila záblesk naděje, že by to mohlo klapnout, že na to minimum to zvládnu. Ale jelikož jsem se v té době už plně věnovala analýze, převažovala spíš skepse. Příklady jsem si sice vzorně propočítala ze svých ověřených zdrojů všechny, jenže teorie analýzy je moje peklo. Když už pochopím princip, vysvětluju ho vlastními slovy, ne symbolickým zápisem nebo definicí. A to slovíčkaření a vzájemná provázanost celé analýzy... achjo. Poslední dva dny už jsem spíš opakovala, ze zoufalství se učila aspoň k některým okruhům zadání příkladů nazpaměť (takže když chci ukázat lineární operátor, vycházím z matice jedna, dva, tři - minus jedna, nula, minus jedna, nula, mínus jedna, jedna, mínus dva, mínus jedna, do sloupců) a věnovala se svému psychickému naladění (některé klenoty mého motivačně-zklidňujícího playlistu se se mnou táhnou už od maturity). Vzývala jsem Čunče, ať mi ještě jednou pomůže, protože představa dalších dvou měsíců v tomto tempu, dalšího roku bez prázdnin a vyhlídky začínajícího školního roku hned po přípravných opravkách, tak tato představa mi brala chuť naprosto do všeho kromě spánku vysílením.

Průběh zkoušky

Na zkoušku jsem dorazila s více než hodinovým předstihem. Do Ostravy jsem přijela s mamkou, protože dopravou by to nevyšlo o moc časově lépe, takže jsem to měla akorát komfortnější. Přesto jsem tam nebyla první - už tam čekala První (kolegyně - spolužačky zde budu označovat podle našeho pořadí u zkoušky). Zaplatila jsem jí hned svůj podíl na cateringu a pak jsme se daly do řeči. Přiznala, že nechápe Dedekindovy řezy, což byla jediná část otázky, která dávala smysl mně, tak jsem jí to v rychlosti vsvětlila, a nějak z toho vyplynulo, že si zkusíme ještě aspoň část okruhů projet spolu. U všeho říkala, jak to neumí, a pak to ze sebe sypala, až jsem si říkala, no to mám fakt radost, že jdeš první, nastavíš laťku a já se můžu jít klouzat. Pak dorazila Druhá, sedla si naproti nám a po chvíli nás asi nenáviděla obě. Poslední se k nám přidala až na zahájení zkoušek, takže jsme se seznámily až poté, co už První šla na obhajobu.

Nejprve jsme totiž všechny šly na obhajobu a až potom k samotné zkoušce. Obhajoby závěrečné práce jsem se ale nebála. Věřila jsem si natolik, že jsem prezentaci otevřela vtípkem na téma proč jsem si vybrala toto téma - protože jsme dostali doporučení *mrk mrk na paní děkanku*, aby téma souviselo s naší předchozí aprobací, a já si myslím, že je to dobré doporučení *mrk mrk*, přestože s mou aprobací čeština - ZSV se ty styčné body hledají poměrně obtížně. Pak jsem samozřejmě uvedla další, serióznější důvody, ale to už jsem měla pozornost komise zajištěnou (sdělení, že matiku studuje dosavadní češtinář, zaujme vždy). Ono teda poutat pozornost komise přespříliš není moc dobré, ale já jsem si fakt celkem věřila a chtěla jsem si zdařilou obhajobou připravit záchytný bod pro hodnocení před případným výbuchem u zkoušky. Jednak mě diplomku hrozně bavilo psát (formátování je jiné téma, ehm), jednak v komisi zasedala i má vedoucí práce, která mi v posudku navrhla hodnocení A ve všech deseti kritériích hodnocení, kolegyně z práce mi pomohla s designem doprovodné prezentace, takže co by se mohlo pokazit, že? No třeba to, že jsem neměla s sebou vytištěnou diplomku k nahlédnutí. Přesněji řečeno, měla, ale sekretářka si ji před zkouškou ode mě ještě půjčila, že si musí poznačit nějaké datum či co, a pak mi ji vrátila na mou židličku na chodbě, když jsem byla na toaletě, zatímco já jsem čekala, že ji vezme rovnou dovnitř. Předseda samozřejmě nahlédnout chtěl a zjištění, že práce tu není, doprovodil takovým pomlasknutím, že jsme na tu chodbu se sekretářkou málem vyběhly obě - nakonec pro práci šla sekretářka, zatímco já jsem pokračovala v rozprávění o mých návrzích didatického vylepšení daného segmentu učiva. Předseda mě párkrát chytil za slovo v nějaké formulaci, ale jinak to šlo hladce, dokonce i paní děkanka mi v diskusi přiznala bod za to, že některé postřehy jsou trefné, což i má vedoucí podpořila tvrzením, že ano, u dvou probíraných jevů si sama do té doby neuvědomila, jak se přehlíží možný problém, který v nich mohou vidět žáci, kteří se s nimi setkají poprvé. Prezentace i diskuse se tak akorát trefily do časového rozmezí, takže krása, tohle ani s tím slovíčkařením problém nebude.

Pak už ale lezlo tlusté do tenkých. Po mě prezentovala už jen Poslední a První šla souběžně s tím na potítko. S Druhou jsme prohodily pár slov o našich prvotních dojmech a pak už jsme se zkoušely soustředit tak nějak na sebe. Když se Druhá vystřídala s navrátivší se Poslední, bylo mi nejhůř. Ten pocit, že za pár minut se losem opravdu rozhodne, že s tím slovíčkařením předsedy mě na analýze ani nebudou muset topit, protože to obstarám sama...

Losovat mi dávala paní děkanka a nejprve mi nabídla obálku s okruhy z analýzy. Suma sumárum: v mých očích tam byla jedna skvělá otázka, jedna menší zlo a zbytek velké až extrémní sračky. Čunče mi seslalo božskou intuici a já jsem si vylovila tu jedinou skvělou, kterou jsem ve srovnání s ostatními opravdu chtěla. Kartézský součin, typy zobrazení mezi množinami a úvod do funkcí. Ta jediná otázka, kde nejsou ani limity, ani derivace ani integrály, ani řady. Než mě štěstí opustí, hrábla jsem i do druhé obálky - Obecná chrakateristika vektorových prostorů. Ošemetné - otázka v zásadě super (nejlepší z lineární algebry, když nepočítám matice jako takové), je tam spousta toho, o čem se dá souvisle mluvit, nějaké základní pojmy a principy, leccos se dá ukázat na příkladech... zároveň však i hlavní disciplína jak děkanky, tak předsedy. Tohle nesmím, nesmím, nesmím prosrat, protože podruhé se takové štěstí nebude opakovat...

Vrhla jsem se do přípravy, ale myšlenky mi odbíhaly ke Druhé, která mezitím postoupila ke zkoušce. Vzhledem k rozložení učebny stála u tabule asi dva až tři kroky ode mě, takže se mi jen těžce odtrhávaly myšlenky od jejích derivací k mým okruhům, ale základní osnovu jsem dala dohromady, stejně tak i příklady. U kartézského součinu nebyl problém je vymyslet z hlavy, u lineární nezávislosti vektorů jsem si naštěstí jeden hezky vycházející, ale na první pohled netriviální, zapamatovala.

Ke zkoušce jsem nastoupila s mírným optimismem. Po dvou větách mi jak předseda, tak děkanka do projevu vstoupili a začalo slovíčkaření a doplňující otázky. Tedy lépe řečeno asi jen jedna otázka, ale já jsem prostě něvěděla. Tak mi ji položili znovu. Něco jsem řekla, ale otázka přiletěla znovu, ale v jiné formulaci. A zase. Zopakovala jsem to, co už jsem řekla, v domnění, že jen přeslechli, že už jsem to zmínila, ale nebylo to to, co chtěli slyšet. S hrůzou mi došlo, že už se aspoň dvě minuty z patnácti, co mám k dispozici, točíme na úvodní definici a já jsem nepředvedla NIC. A tak jsem sebrala odvahu k větě: "Já se omlouvám, už jsem se do toho úplně zamotala, mohla bych zatím pokračovat dále, a jestli mi to dojde, tak se k tomu ještě vrátit?". Komise nepříliš nadšeně souhlasila a já pokračovala dále, naštěstí ke dvěma poměrně obsáhlým podkapitolám, které už byly jednoznačnější a měla jsem za to, že je chápu. Další otázky už jsem odpověděla uspokojivěji, zdárně jsem vyjmenovala, jak na první pohled poznat lineárně závislé vektory a pak ukázala na příkladu i to, jak se to pozná u méně nápadného zadání. S drobným upřesněním jsem popsala i lineární obal a aspoň torchu vysvětlila pojem báze vektorových prostorů, protože čas vypršel.

Analytickou otázku jsem začala tím, z čeho jsem si doma dělala srandu a Tomáš mi říkal, ať si moc nehraju z ohně, že státnicuju z matiky. "Na úvod bych ráda řekla, že pojem kartézský součin je odvozen od jména Reného Descarta, což byl francouzský myslitel 17. století, tedy období racionalismu, kdy dochází k intenzivnímu propojování filosofie s přírodními vědami. Sám Descartes se kromě filosofie věnoval například optice a analytické geometrii, a pro ni právě potřeboval funkční souřadnicový systém, který z kartézského součinu v podstatě vychází...". Pak už jsem začala kreslit osy, popisovat, co se stane, když naneseme na osy izolované hodnoty, intervaly, jejich kombinace, trošku jsem se potrápila se symbolickým zápisem definice, ale pak už jsem zase poměrně hladce prošla základní typy zobrazení a obecnou charakteristiku funkcí. Když jsem odevzdávala své šmíráky z potítka a vracela fix na tabuli, měla jsem dobrý pocit. Tu krizi v samotném úvodu jsem zažehnala, sice mě to bude stát body, ale za to mě nevyhodí. A to mi stačí k absolutnímu blahu.

Venku už čekaly První s Druhou. První poměrně apaticky a se zarudlýma očima. Druhá ji utěšovala, že přece něco řekla, že proleze. Rychle jsem zjistila, že První si vylosovala otázku, kterou jsem z prvního oddílu považovala za nejvíc zrádnou - teorie přirozených čísel, protože to je tak teoretická otázka, že tam není ani prakticky žádný příklad, na kterém by se dalo něco ukázat, jen teorie. Příklady jsou až v závěru otázky, a tam komise První snad ani nepustila, protože ji podusili hned na začátku a ona narozdíl ode mě neměla tu kuráž komisi zavzdorovat.

Počkaly jsme na Poslední, a pak už se komise radila. Radila se dlouho a První byla bledší a bledší. "To preto, že sa hádají, či ma vyrazí," řekla smířeně. Snažily jsme se ji povzbudit, hlavně Druhá, která u toho narozdíl od nás byla, a mezitím mi Poslední řekla, že jí taky sedly otázky, ale že na mě neměla a že mi gratuluje. "S gratulacemi bych počkala, až co řekne komise, ale šlo to lépe, než jsem čekala," přiznala jsem. "Sice ten úvod byl strašný a pak jsem sem tam něco řekla nepřesně, tak mi v tom nezapomněli vymáchat čumák, ale hlavně, ať to mám hotové. Líp už to neudělám..." "Co bys chtěla udělat líp?" zasmála se Poslední. "Všimla sis, jak už ti pak dali pokoj, když jsi začala s tím Descartem? Takhle jim to podle mě ještě nikdo neuvedl... a já jsem též spíš poslouchala tebe než řešila svoje... to byla prostě paní učitelka před tabulí a oni pochopili, koho mají před sebou."

Vyhlášení výsledků začalo vyhozením První a tím i úspěch nás ostatních jsme přijaly zdrženlivěji, než by odpovídalo naší úlevě. Vlastně jsem cítila i křivdu, protože vím, co všechno ze sebe První sypala na chodbě před zkouškou, a bylo mi líto, že jí to nevyšlo aspoň na to E, protože podle mě se nechala spíš rozhodit, než že by to vůbec neuměla. Snažily jsme se ji po vychlášení ještě trochu povzbudit, protože její první reakce byla, že už to líp nezvládne a že na celé státnice sere (moje reakce by byla stejná a soucítila jsem s ní tak, jako už dlouho s nikým). Vypadala opravdu nešťastně, ale aspoň trochu ji potěšilo, že jsem jí přislíbila a hned druhý den doopravdy nafotila své vypracované otázky. Protože jestli něco už od gymplu umím, tak dělat si stručné, srozumitelné a v rámci mého škrabopisu přehledné výpisky. Z toho bych mohla státnicovat.

Jenže já už státnicovat nebudu. Stačilo. 

Spondeo ac polliceor.