Sprintuju maraton

Vzpomínám tu na to častěji, než se tu viditelně objevím. Zčásti za to mohla i má aktualizace hesla, přiznávám. Ale hlavní důvod je, zcela neoriginálně, čas. Věřím, že bude lépe, už déle, než je mi milo, ale stále mi nezbývá nic jiného než... vydržet.

Snažím se vzpomenout si, kdy jsem měla volněji, ale... Celý tento školní rok jsem táhla břímě zřejmě nejslabší třídy na škole, která se od září stala maturanty. Mými. A na češtinu, takže všichni. Co vám budu povídat, už jen to opravování tří cvičných slohovek a jedněch ostrých by vydalo za další čtvrtúvazek. Předtím, o prázdninách, jsem zase po nocích šprtala na srpnovou zkoušku z didaktiky, v červenci psala diplomku, no a předtím byl celý školní rok, kdy jsem se znovu zajížděla v práci po mateřské, takže jsem dělala všechny přípravy od píky. Do toho Aťule, rekonstrukce... prostě dojíždím druhý rok v značně vysokém tempu. A ačkoli nejsem sprinter ani vytrvalec, nuceně sprintuju maraton. A řídí mě přitom značně podrážděný a přepracovaný autopilot.

"Co pro vás můžeme udělat?" zeptala se mě někdy v březnu paní ředitelka na personálním pohovoru ohledně příštího roku.

"Pomozte mi přežít. Potřebuju zvládnout ty poslední tři měsíce, ale sama na to asi nestačím," řekla jsem a vzhledem k tomu, jak jsem u toho asi vypadala, souhlasila, že po maturitách uzavřu známky i zbytku svých tříd a dostanu 14 dní volno, abych se pokusila odstátnicovat.

Během roku jsem totiž pracovala na jednu stranu velice usilovně, na druhou stranu jen na nezbytně nutném. Vést třídu k maturitě prostě tohle obnáší. Příprava pracovních listů s ukázkami dvou textů, vedení dokumentace, ty slohovky, poznámkování pracovních listů, dočítání knížek, které jsem sama nečetla, ehm. Do toho jsem mimo běžné práce byla u nějakých komisionálek, měli jsme hloubkovou inspekci, která neomylně přišla i na mé hodiny (což mi bylo nakonec vlastně příjemnější než neustálá hrozba hospitace, která může přijít kdykoliv), dokonce jsem odučila i jednu náslechovou hodinu pro pajdák. Když už jsem nepracovala, snažila jsem se nešidit Aťku, takže jsem nestihla během roku hlavně dvě věci - učit se a spát. Něco málo okruhů jsem stihla vypracovat na podzim, když jsem měla covid, něco v lednu, když jsem měla nějaký jiný vir, a něco o jarních prázdninách. A něco vůbec. Třeeeebaaaa celý druhý okruh otázek. Ale na to přece mám to studijní volno. Nebo ne?

Ve chvíli, kdy jsem půlku třídy prokopala maturitním sítem, říkala jsem si, ok, teď uzavřít známky a svoje studium...

A už jsem zase seděla v ředitelně. Já, můj diář a moje kruhy pod očima.

"Pamatujete si, jak jste mi přislíbila studijní volno před státnicemi, když uzavřu známky o pár dní, možná týden, dříve?" zeptala jsem se a paní ředitelka přikývla.

"Tak to mi nakonec vůbec nepomůže," řekla jsem a nevěděla, jestli se smát, nebo brečet, "Letos vypsali termíny státnic o dva týdny dřív, než předchozí roky. Vychází to přesně na termín uzavření známek."

Jsme studium pro učitele z praxe? Jsme. Věděli to vyučující? Věděli. Takže proč nedat státnice přesně na dny, kdy vrcholí klasifikace, že? Že? Uaaaaaaaaa! Zkusila jsem se zeptat e-mailem na katedře, jestli jsou to definitivní termíny, protože ten timing není úplně optimální, ale prý je nás letos moc, denních studentů jakbysmet a jindy se nepodařilo složit komisi. Chápu, ale trpím!

Musela jsem se tvářit opravdu zoufale, protože paní ředitelka se zadívala na mě, do kalendáře, a pak řekla něco, co ve mně udržuje plamének naděje: "Však vy jste nám letos taky vždycky vyšla vstříc, když to bylo potřeba... odkdy to volno potřebujete?"

"Včera bylo pozdě... Ale realisticky od začátku června, jestli mám mít aspoň nějakou šanci," řekla jsem a mému přání bylo vyhověno.

Během týdne jsem ve všech třídách dopsala testy, dozkoušela, výuku si rozebraly kolegyně, kterým taky odpadli maturanti. V kabinetu jsem nechala zadání testů pro ty, co byli v původním termínu nemocní, uklidila si většinu bordelu na stole a... v podstatě ukončila školní rok. Jen mi mamka doveze ještě dvě třídy slohovek - jejich opravu někam vmáčknout musím, kolegyně za mě vzaly hodiny, ale slohovky po nich (v době uzavírání známek, že) nemůžu chtít. Aspoň mi z té matiky nehrábne, že jo.

A tak se snažím. Všichni se snažíme. Babka vaří, mamka s Tom si předávají Aťuli, a já se učím. Učím se ráno, učím se přes den, učím se večer, občas i po nocích. Někdy si říkám, že nemám šanci, občas si říkám, že by snad nějak prolézt šlo. Všechny zkoušky jsem zatím udělala, připomínám si. Jenže tohle je úplně jiná zkouška, uvědomuju si vzápětí. Tady bude všechno naráz. Dosud jsem všechny zkoušky postavila na příkladech, které jsem prostě vždycky nějak z větší části spočítala. Jenže státnice budou stát hlavně na teorii, a tam jsem mizerná až tragická. My teda máme tu teorii příklady doprovázet, ale to je další kámen úrazu - máme si je připravit na potítku. 

Takže se asi budu muset neučit nazpaměť i hafo příkladů, aby mi vycházely nějaké hezké hodnoty. Někde to jde z fleku nebo "odzadu", od výsledku, který chci, aby mi vyšel, ale někde se prostě budu muset šprtat i řetězce hodnot a funkcí, abych se u postupu řešení, který by podle mě měl být prioritní, nemusela trápit i se zlomky, odmocninami a podobně. Proč prostě nemůžeme mít papír aspoň s těmito neřešenými příklady? Prostě mít vypsanou matici bez dalších poznámek, ale vědět, že na ní můžu pěkně ukázat algoritmus, který je tou opravdovou náplní té otázky... ale my jsme řekli ne!

Další faktor mé nervozity je, že neznám komisi. Zatím jen předsedu - toho taky neznám. Jak by se mi líp dýchalo, kdybych věděla, že tam bude moje vedoucí diplomky, garantka a někdo, koho kdyžtak zmáknou. :-) Zprávy od loňských absolventů taky nic moc - prý se člověk musí vyjádřit ke všem podotázkám z toho tématu, takže třeba jeden spolužák tam byl hodinu (přípravu nepočítám!). Ježkovy zraky, u některých otázek si neumím představit mluvit víc než deset minut! A vlastně ani nevím, jestli ty otázky mám zpracované dobře. Taky se může stát, že si vylosuju něco, co si myslím, že umím, a oni mi řeknou, že to jsou ale triviality, pojďme na vyšší úroveň, tohle jsou státnice, ne hodina na střední. 

Zatím si říkám, hele, to bude dobrý. Diplomku obhájíš, máš skvělý posudek. První okruh, pokud si nevylosuješ dvě tři sviňárny, taky nějak uděláš. A analýzu uděláš v srpnu. To je zvladatelný plán.

Jenže další dva měsíce v tomto tempu, a pak plynulý návrat zase do práce? To není zvladatelný plán. To je můj aktuální největší stresor. Ne, že ztratím auru někoho, kdo dělal všechny zkoušky napoprvé. Ne, že se před komisí ztrapním. Ale to, že to, jak teď (ne)funguju, by nestačilo, a já bych musela v podobném duchu absolvovat ještě dva další měsíce, během kterých bych měla konečně trochu odpočívat (a žít, fňuk).

Ale nezbývá nic jiného, než ještě dřít a doufat, že si vytáhnu třeba matice a kartézský systém. Vědět, že si vylosuju matice, jdu ke státnicím klidně už loni. Vědět, že si vytáhnu konstrukci oboru celých a racionálních čísel, tak by mě nikdo nedostal ani na univerzitní pozemky.

No, jenže já to nevím. Takže ora et labora a vy ostatní carpe diem i za mě. :-)