iva: Připomněla jsi mi, jak ksme kupovali dlaždičky do kuchyně.
Povedlo se mi ukecat Míru na obdélníkové, na barvu, povedlo se nám najít obsluhu a zaplatit...
"S tímhle dokladem do skladu, tam vám je vydají."
Došli jsme do skladu.
Kde si nás dlouho nikdo nevšímal a nebo nás odmávl, jakože moment.
Pak přišel chlap, vzal si doklad, řekl: "Jo jo, moment," a odešel.
Ve skladu se objevili další zákazníci.
Jich si začali všímat, brát jejich doklady, vozit jim zboží.
Já začala supět. Míra se tvářil, že on tam není a ke mně nepatří.
Když už se skladník natahoval pro doklad k pánovi, který dorazil půl hodiny po nás, řekla jsem: "Ne! Teď my!"
Oni se zatvářili a zkusili znova ten trik s dokladem.
"TEĎ MY!!!!"
"No ale..."
"ŽÁDNÝ ALE!!!!!!"
Míra se pořád tvářil, že tam není, skladník se tvářil, že by tam taky nejradši nebyl, já se tvářila, že teď tady jsem a BUDE SE TO ŘEŠIT.
Popsala jsem skladníkovi situaci, popsala pána, který si převzal náš doklad.
"Jo, to je manager. Ten teď šel na poradu," pravil pobaveně skladník.
Já se nadechla.
"To zařídím," pravil rychle skladník, nechal si od Míry popsat dlaždičky a zmizel.
Pánové okolo se tvářili soustrastně, chápavě a všelijak dávali MÍROVI najevo, že nemá jednoduchej život. Kokoti.
No ale dlaždičky máme