Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

hroznetajne: To je zvláštní, ale taky jsem nad tím už jednou uvažovala. Dřív jsme je mívali otevřené. Ale jak jsme tak nějak zestárli a všichni mají v novém domě vlastní pokoj, tak... zavíráme. Já se třeba zavírám hodně. V každé místnosti. Ale možná je to tím, že máme přízemní, malý dům, kde mi stačí tři kroky od postele do kuchyně. Nějak fyzicky se od zbytku domu potřebuji oddělit. A hlavně - nenávidím televizi a jakékoliv zvuky, které vydává. A u nás je bohužel zapnutá pořád. Kdybych si nezavřela dveře, tak nejsem schopná číst, ležet, psát, učit se,... Takže je to možná smutný, ale zavírám se hodně .
Jeden čas jsme dokonce bydleli bez dveří, protože jsme čekali na nové. Nebyly ani na záchodě, ani v koupelně a můžu ti říct, že to bylo na mojí psychiku teda příšerný .
Ale zase si říkám, že nemáme od dveří klíče a nikdo se nikde nezamyká. A na dveře neklepeme. Prostě se vstoupí, když někdo něco potřebuje. Takže to možná nevnímáme tolik jako bariéru nebo že někoho vyrušujeme.