Momentka

Svatba proběhla dobře. Moderovala jsem několik her před devadesáti lidmi a musela jsem mluvit do mikrofonu. Naběhala jsem se tolik, že se mi rozpadly podrážky střevíčků.

A když jsem kroužila po sálu a monitorovala, jestli všechno běží, jak má, když jsem se dívala, jak si hosté povídají nebo jak spolu tančí páry, ať už k sobě patřících nebo promíchaných hostů, když jsem se chodila nadýchat na zahradu a postupně se stmívalo, až před půl nocí začaly padat hvězdy...

Bylo mi dobře jako už dlouho ne. Jít za svědka bylo to nejsmysluplnější, co jsem za dlouhou dobu udělala. A kdo ví, jestli vůbec někdy. 

A když jsem se dívala druhý večer zase na hvězdy, nestačila jsem se divit, kolik jich je. Chtělo to jen nechat či přivyknout si na tmu a viděla jsem jich každou minutou víc a víc, včetně pásu Mléčné dráhy. Uprostřed města!

A když nějaká hvězda padala, věděla jsem, co si přát.