Tlapka | "Zítra už ale opravdu...!"

Na literárním serveru www.saspi.cz byla vyhlášená soutěž na téma "Zítřek". No a jakmile mě něco napadlo, vrhla jsem se na věc a sesmolila svůj příspěvek do této akce. Na sasi.cz se zatím líbil, tak co tady? Je to něco ve stylu "Porady u Dědy Mráze", tudíž - č e t b a - j e - n a - v l a s t n í - n e b e z p e č í !

Předsevzetí si člověk může dát kdykoli, nejčastěji však na začátku něčeho nového - týdne, měsíce, roku. Z mých zkušeností vím, že nezáleží na tom, kdy si člověk něco slíbí - stejně to většinou nedokáže dodržet.
Mým dávným předsevzetím bylo, že si přestanu okusovat nehty. Zamiloval jsem se tehdy totiž do servírky v restauraci, kam jsem chodil během polední pauzy na oběd. Zničehonic mi došlo, jak odpudivě musí vypadat mé ožužlané pahýly, když si od ní přebírám talíř, nebo když jí platím.
Rozhodl jsem se s tím něco dělat. Copak jsme malý kluk, abych přemýšlel s prstem v puse? To bych taky mohl začal vyplazovat jazyk! Dumal jsem, dumal, ale nic mě nenapadalo. Nakonec jsem tedy vytáhl prst z pusy (Jak se tam zase dostal?) a cestou z práce jsem se stavil v knihovně, odkud jsem si vypůjčil několik knížek o dětech. Na poznámku knihovnice "Tak hodně štěstí, tatínku!" jsem se rozhodl zapomenout.
Večer jsem se začetl do kapitoly "Zlozvyky a jak jim čelit". Zažral jsem se do výchovných metod tak, až jsem se zažral i do svého nebohého ukazováčku. Zařval jsem bolestí a po zastavení krvácení jsem se rozhodl k ráznému činu dřív, než bude pozdě. Chytrá knížka radila vyválet dudlík (v mém případě prst) v pepři. Ten jsem doma neměl, tak jsem si strčil prsty do misky se solí. Alespoň jsem si to myslel do té doby, než jsem při večerním sledování fotbalu zjistil, že můj palec je sladký... jako z cukru. Navíc mi krystalky opadaly do křesla a teď mě kousaly do zadku jako vlněné trenky.
Rozhodl jsem se pro metodu cukru a biče. Když se načapám s prstem v ruce, dám si na večeři jen chleba se sýrem a odpustím si své večerní pivo. Zato když celý den tomuto zlozvyku odolám, dopřeju si své milované toasty nebo párky a pivka si dám třeba i dvě!
Zhubl jsem dvě kila a mé nehty vypadaly pořád stejně. Párky jsem neměl už dva týdny a tak jsem začal dělat ústupky. Dobře, dneska se najím, měl jsem náročný den, a s předsevzetím začnu zase zítra. Jindy zase bylo třeba párečky sníst, aby se nezkazily, tak svůj "přísný režim" zavedu znovu další den. No a když půjdu na večeři k mámě, přece se nebudu upejpat! Však zítra je taky den...
Však to znáte. Jednou jsem skončil a už se k této metodě prostě nevrátil.
Zkusil jsem ještě několik dalších rad, ale bez úspěchu. Nicméně mé vysněné servírce to nejspíš nevadilo, protože nakonec jsme to dali dohromady a ona měla nehty hezké za nás za oba. Teď však byly její prstíky ještě hezčí, protože na levém prsteníčku měla navlečený svatební prstýnek. Vzali jsme se a na cestě bylo naše první dítě. A právě miminko, které se mnou Anča čekala, bylo příčinou mého dalšího předsevzetí...
Musím říct, že jsem slušný člověk. Kromě občasných "chlapských akcí" s přáteli, oslav a své večerní desítky skoro nepiju alkohol, natož abych někdy přišel domů namol, jak se říká. Jsem nekuřák a cigaretový dým mi smrdí. Své ženě jsem věrný a za ten rok, co uplynul od svatby, z nás ještě nestačila vyprchat zamilovanost. Ta se naopak prohlubuje, když teď čekáme naše prvorozené.
Snad jedinou z mých vážnějších neřestí - kromě okousávání nehtů - tedy zůstává to, že jakmile sednu za volant, používám slova, která bych normálně neřekl a která radši nebudu uvádět. Když jsem jednou jel do práce a někdo v červené stodvacítce přede mnou udělal "myšku", ulevil jsem si bez zábran a v tu chvíli mě napadlo: Ještě že mě neslyší Anička. Ale co, Anička – brzo budu převážet jiného pasažéra, který by o tomto mém zlozvyku neměl nic vědět! Vždyť budu mít dítě! Co když někdy v budoucnu použije slůvko, kterému sice nebude rozumět, ale bude ho znát od tatínka? Ne, tomu musím zavčasu zabránit.
"Zítra," zařval jsem na řidiče s kšiltovkou, který jel v levém pruhu třicítkou, "zítra už mě nenasereš, ty idiote!"
Následujícího dne jsem však ještě neměl úplně jasno, když jsem sedal do auta, zapínal si pásy a otevíral okýnko, abych vyvětral, protože klimatizace mého auta nefungovala. Uvažoval jsem tedy cestou nad nějakou motivací, která by mi zabránila mluvit za volantem sprostě.
Na žádnou metodu, která by mohla zabrat, jsem nepřišel, a to už jsem vjížděl na příjezdovou cestu k naší firmě. V tu chvíli se v protisměru vyřítilo černé Clio nečekanou rychlostí, nestačilo se mi vyhnout a narazilo do mě. Škubl jsem sebou v pásech a snažil se nesčítat škody, které jsem vyčísloval z cinkotu rozbitého skla, ale nedalo mi to, abych nezařval: "KTERÉ HOVADO?!". Bohužel v tu chvíli z Clia vyskočil... můj šéf. Jeho vyděšený a můj naštvaný výraz se na našich obličejích prohodily. Pozdě mi došlo, že jsem měl stažené okénko. Naopak brzy mi docvaklo, že z letošních prémií opravu nejspíš financovat nebudu.
Od zítřka už opravdu...
...budu chodit pěšky.
*

*

*

Pokud jste nadále při vědomí a chcete, aby to přešlo - zkuste mé další výplody na saspi.cz (Odkaz Tlapka píše v menu).

Děkuji moc za pozornost ;)