Tlapka | Nepromovaní magistři

Je čas přiblížit se k uzavření jedné velké kapitoly. Protože měsíční skluz, to je e-e! Velké fuj! Tak abych to trochu odčinila, pozvu si k tomu tak trošku Jaryna, snad by mi to odpustil.

Ráno přineslo krušné časy. Uvědomila jsem si, že mám za pár hodin státnice (Nesnáším ty odpolední skupiny! Nesnáším!) a neumím tři otázky z "dvacítky", jednu jazykovou, dvě ze starší české literatury a celou didaktiku, to jest 20 okruhů, jsem si jen tak pročetla a ječela, že na půlku z těch kydů snad nemusím studovat a druhá půlka nemůže v reálu fungovat. Následně jsem se vyhrabala z postele a půl hodiny přebíhala mezi koupelnou a záchodem. Nesnáším být v odpolední skupině! Nesnáším! Na druhou stranu, když jsem pak otevřela internet a přes celou titulní stránku iDnes byla rozřezaná dlaň Petry Kvitové, aspoň už jsem neměla co vyhodit. Ale musela jsem odrážet další útok z mého podvědomí. Že když se jí to stalo, moje poslední zkouška, z didaktiky češtiny, dopadla špatně. Rozladění a pachuť toho, v jaké náladě jsem tehdy odcházela, ještě občas zacítím. Čert vem známku, ale chtěla jsem to mít hezké, plné úsměvů, když je to naposledy. A teď mě čeká poslední zkouška, zase z češtiny, a ta didaktika se vynořuje z dálky jako strašák a rychle se blíží.

Negativní symboliku jsem se rozhodla neutralizovat něčím pozitivním. Na webu Rybárny na rynku jsem našla, že dnes jako menu podávají lososa s gnocchi a sýrem. Lososa jsem měla na oběd předtím, než jsem jela na státnice před dvěma lety. Taky z češtiny, taky zoufalá a unavená před poslední krokem, taky po nechutně horkém létě, kdy se nedalo dýchat, natož šprtat. Objednala jsem stůl a napsala Ondrovi, který v tom jel se mnou. Terka už češtinu absolvovala v květnu, takže ji tentokrát čekalo ZSV. Shodou okolností ten den, ale už ráno. Bála jsem se, že až ji uvidím, jak z ní stříká energie a nadšení ještě víc než jindy, protože ona už je magistr a má to za A, aniž by se pořádně učila (protože Terka je největší filosofický mozek, jaký znám), tak jí jednu natáhnu. Protože já jsem byla otrávená až na půdu. Léto na houby a stejně to neumím. Všichni jsme byli v háji. Hlavně, když jsme si slíbili, že si vzájemně povyměňujeme zpracované otázky, zděděné od vyšších ročníků, a pak jsme zjistili, že máme všichni tu stejnou verzi.

A když kery něco nevi

nebo když je na co levy

tak jde za mnu

a ja všecko najdu v knižkach...

V Rybárně jsem potkala nejdřív mamku, která se na lososové menu nechala nalákat. Ondra pak dorazil i s Terkou, takže jsem se zhluboka nadechla, abych vyslovila gratulaci a prosbu, ať oslavy necháme až na "za pár hodin". Terka je ukecaná a dokáže žvanit o neskutečných hovadinách, ale když jde do tuhého, umí se vyslovit i stručně a jasně vystihnout podstatu problému.

"*Vedoucí* mi nepřišel na obhajobu. Mám céčko. A béčko od státnic."

To byla čára přes rozpočet. Byla sice hlavně ráda, že to má hotové, ale mě to zarazilo. Od chvíle, kdy jsem ze ZSV vylezla s áčkem já, jsem ani na vteřinu nepochybovala, že ona by dostala jinou známku. Vsadila bych si na ni, fakt že jo. Musím říct, že je to vlastně nespravedlivé. V ZSV byla a vždycky bude lepší, přemýšlivější než já.

Takže jsme ve třech probírali a rozjímali. Natlačila jsem do sebe celou porci a ani nemusela moc zatínat zuby, aby tam zůstala, Ondra se v tom chudák dlubal a snědl tak půlku. Pokud šťastná Terka měla být nesnesitelná, tak umírněně spokojená nám nedávala už vůbec žádný důvod k optimismu. Terka, hvězda ročníku, nemá červený diplom! No, aspoň se před ní nebudu cítit jako blbec, až si to taky dneska podělám. Pokud budu mít šťastnou ruku při losu, můžu to potřebné béčko uhrát, ale pokud ne, může to být doslova boj o přežití.

Na chodbě před zahájením to bylo suverénně nejhorší. Potkali jsme lidi z ranní skupiny a ti nám říkali, na co všechno se jich ptali. Jakože cože? Sorry jako. Nevím, neznám. Pak kolem proběhl vedoucí komise a když viděl, že zrovna přichází jeho kolega z literatury, nápadně nahlas nás ujišťoval, že je to v pohodě, akorát ta literární část komise je dost nepříjemná. Budou mi chybět, ještě že pořád můžu sledovat jejich přestřelky na facebooku.

Dostal jsem se mezi partu uchazeču

nikdo nema šajnu jak tam nervy teču

všecko jsem to viděl hněde 

tak jsem zmačknul abecede

no a už mě kurva ke stolečku vleču...

Při slavnostním zahájení se mi zastavilo srdce, když vedoucí řekl, že trochu změnili pořadí. Neee! Měla jsem jít první! NESNÁŠĺM ODPOLEDNĺ SKUPINY! Poslední, co mi chybělo k nervovému zhroucení, by bylo vrátit se na chodbu a čekat tam, než mě zavolají na potítko. Chci to mít za sebou, fakt ale už! Vím, jak to teď bude před učebnou vypadat, předstátnicové psycho se odbrzdí a rozjede naplno a jako lavina semele i všechny zdánlivě pevné body. U toho být nemusím a nesmím! Ale měla jsem štěstí. Jeden spolužák už šel na opravky, ale jen z jazyka, takže nás vzali na potítko oba, s tím, že on bude mít na tu jednu otázku kratší přípravu, takže se pro mě nezměnilo nic (kromě toho, že jsem ho musela na potítku poslouchat, jak už odpovídá). Uuuuf!

Spolužák si vytáhl jeden papír se staročeským textem, jednu otázku a hurá na potítko. Šťastlivec. Já tahala z osudí celkem pět papírků a text. Ke každému jsem si pak musela vzít seznam okruhů a papír na přípravy. Takže jsem se v tom hrabala jako kura v hnoji a neustále se v tom množství ztratila. Natáhla jsem se pro první.

Staročeský text číslo 2. To mi neřekne vůbec nic, než se na něj podívám blíže.

Jazyk... vytáhla jsem si dvě mince. Jedna z nich byla otočená číslem ke mně - 11. 

Ještě že jsem ta co z boje neutika

řikam pane Čechu pujdem do rizika

měla jsem v gaťach nadělano

ale Čech zakřičel ano

mate pravdu je to fonetika.

Moje oblíbená disciplína, ale zároveň i vabank, protože je to téma předsedy komise. Ať už na té druhé minci bylo cokoli, pustila jsem ji.

Starší česká literatura a devatenáctka. Otázka číslo 5. Kurtoazie, nábožensky didaktické spisy a žánr sporu. To jsem úplně nechtěla, ale hlavně, že to není humanismus, proboha. 

Dvacítka a otázka číslo 10. Na chvilku se mi zatmělo před očima, když jsem se lekla, že jsou to emigrační vlny, exil a samizdat, ale byla to vzpomínková próza. Z bláta do louže, ale co se dá dělat.

Didaktika češtiny. To, co jsem se prostě neučila. Bože, ať jsou to učebnice nebo jednička - diaktika jako vědní disciplína. Ten úplně nejobecnější úvod...

První otázka pry co je didaktika

tuž to se přiznam hned se mi snadněji dycha

tak hned radši hlavu sklonim

at to všechno nepokonim...

Na potítku jsem strávila polovinu z těch 40 minut psaním odpovědí a polovinu přehrabování v lejstrech. V jednu chvíli mi vyschlo v krku, že jsem ztratila seznam četby, ale pak mi došlo, že už jsem ho odevzdala. Poprosila jsem o skleničku vody a zoufale lovila v mysli, protože z celé vzpomínkové prózy jsem si vzpomněla na pár válečných reflexí a Reportáž psanou na oprátce. Pak desetiletí literárního vývoje nic a až na konci 70. let Český snář. Volají mě ke zkoušce, lepší už to nebude.

Tu jde kurde o tituly

a ja stejně jak na začatku jsem v řiti...

Vybrala jsem si, že začnu staročeským textem. Bylo to podezřele jednoduché. S Ondrou jsme se mořili s pluquamperfektem a oni po nás chtěli rozlišit jenom aorist a imperfektum. No, stěžovat si rozhodně nebudu. A u syntaktického rozboru fakt, fakt chtěli slyšet jen "souvětí parataktické s asyndetickým spojením dvou vět hlavních"? Hustý! Řídký!

V didaktice to šlo hladce. Popsala jsem, čím se didaktika zabývá, s jakými vědami a jak spolupracuje, a pak mě vyzvali, ať se zaměřím na rozdíly ve výuce na různých typech škol. Toho jsem se dotkla v diplomce a mám za sebou praxi na škole, která slučuje tři různé obory. A moje vedoucí diplomky, která v komisi seděla právě jako didaktička, to moc dobře věděla. Skvělá ženská!

Ve fonetici mě vedoucí komise podle očekávání přibrzdil. Načrtla jsem si poctivě celý fonologický systém tvoření hlásek, ale vůbec jsem se k němu nedostala, protože mě hned na začátku začal koupat na každém-slovíčku-které-jsem-ne-zcela-stoprocentně-adekvátně-zvolila. Uhm. Přitom jsme nebyli v žádném zásadním rozporu. Tak jsem se chvilku holt usmívala a kývala, jakože chápu a přesně tohle mám na mysli, což byla ostatně pravda, samozřejmě... Akorát to, že jsem místo foném řekla hláska, bylo prostě z uspěchanosti a nesoustředěnosti, no.

Tady nešlo nad čim plesat,

tož padesat na padesat...

...Čech se jenom chytnul stolu,

oboči mu spadlo dolu...

...Pak tam začal mavat těmi svymi čisly

tak si řikam kurde napij se a mysli...

*Tady jsem v křečích. Protože, proč to už neříct, předseda komise se opravdu jmenoval Čech a věnuje se hlavně kvantitativní lingivistce. Já toho Jaryna miluju.*

Propustili mě k literatuře. Naštěstí jsem sebrala odvahu a zeptala se, jestli můžu začít mluvit spíše o těch sporech. Spory jsou skvělé. Dá se mluvit o tom, jaká řeší témata, mají jasnou strukturu a probírala jsem je s děckama, když jsem na praxích učila husitské období. Na kurtoazii ani nedošlo.

No a to nejhorší nakonec. Dvacítka a vzpomínková próza, ze které jsem jako na potvoru až na toho Fučíka nic nečetla. Takže jsem něco poblekotala obecně na úvod, co a proč se píše, jak to souvisí s válkou... a slovíčkaření začalo nanovo. Ale trošku jiné - pořád se mě na něco doptávali, na něco, co už jsem řekla několikrát, ale oni chtěli slyšet jedno konkrétní jiné slovo, byť význam byl víceméně stejný. To nesnáším, začnu v tom pak hledat nějakou složitost a je zle. Vyučující, skvělá ženská, ale náročná vyučující, mi navíc přišla nějaká skleslá, vždycky z ní prýští energie a úsměvy, podobně jako z Terky, ale dnes vypadala, že není ve své kůži.

Moju mamu zatim doma braly mory

naši ohryzavali televizory...

Tak jsme se chvíli handrkovali a pak prý, co se z té vzpomínkové literatury (na kterou si nemůžu vzpomenout, že jo) dneska na SŠ čte. S hrůzou jsem si uvědomila, že z tohoto typu četby vlastně nic, ale to nemůžu říct.

"Nooo, u nás se četl třeba D. K. Ale možná je to tím, že je to místní rodák a ta škola se po něm jmenuje, takže nevím, jaká je praxe na jiných školách..."

Tak jsem řekla co jsem řekla,

ona se evidentně lekla...

No a už jsem byla venku. Až na ten závěr a trošku slovíčkaření to nebylo tak zlé. Ale rozhodně to byl můj nejhorší výkon u státnic. Kažodpádně pořád při mě stáli u losu všichni svatí, až na tu dvacítku se mi povedl naprosto ideálně. Pokud nepřijde nějaké nepříjemné překvapení jako tehdy v prosinci na didaktice, tak to bude béčko, a to je tak boží, že mi to vyjde i na červený diplom.

Devadesat procent za be

ale to mi přišlo slabe

bo co neni stopro to mě vždycky smoli...

Po mě šel odpovídat Ondra a souběžně šla na potítko poslední adeptka na magistra. Teď, teď se to hrozně protáhne. Zašla jsem si na děkanát domluvit, kdy mám přijít do práce, před školou jsem se krátce sešla s mamkou, která už skončila v práci, pořád vstřebávala, jak je nefér, že Terka nemá áčko ze ZSV, že už je to možná všechno u konce, ale pořád to nekončilo.

Za asi sto horkých let si nás zavolali dovnitř pro výsledky.

Byla jsem zvědava co publikum zvoli

bo aj v obecentsvu možu sedět voli...

A pak jsem zažila déja-vu. Ale ne s didaktikou, jak jsem se obávala.

"Je to asi poprvé, co jsem v roli předsedy komise, ale celá vaše skupina má hodnocení od státní závěrečné zkoušky za A."

Lidi tleskali bo uspech to byl plny

radosti zrobili dvě mexicke vlny...

Přijali jsme gratulace od komise a vyšli ven. Čekala jsem všechno možné. Radost, štěstí, úlevu. Nepřišlo nic, jen tupé vakuum a nehorázná únava. Protože to léto bylo tak ubíjející? Protože jsem za posledního půl roku ty státnice složila troje, takže už jsem otupěla? Nevím. Vypotila jsem akorát dvě slzy, když mě objala Terka a křičela: "Pojď sem, ty krávo!", protože brečela ona, a to já se vždycky přidám, když to u někoho vidím.

A to bylo vlastně všechno. Tedy co se týče státnic, protože od té doby se toho zase semlelo strašně moc a nakonec trávím září úplně jinak, než jsem myslela, že budu.

Bo Ostrava je region razovity!