Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

atraktivnistrasilka: No do háje, dostala jsi mě. Když čtu věci tohoto typu, musím říct, že mě zaplavuje pocit naděje, že svět ještě není zase tak... no, v tom háji. Čím víc vyrovnaných jedinců s dobrým dětstvím totiž je, tím větší je pravděpodobnost, že z jejich dětí pak taky vyrostou rozumné a vyrovnané osobnosti - já v to tedy doufám. I když je to možná trochu naivní představa.

Já si, popravdě řečeno, s dětstvím mnoho věcí neasociuji, radši. Pokud bych ale měla něco pozitivního přece vypíchnout, pak asi moje prázdninové pobyty na chatě (jaká ironie, že dneska už tam jezdím vyloženě za trest ). Byla to celkově jiná doba, moje rodina byla jiná - rodiče ještě nebyli rozvedení a neštěkali se při každé příležitosti, děda nebyl vztekloun... a já jsem byla malá, hezká a roztomile přechytralá. Máma mi na hlavu vždycky narazila takový příšerný růžový klobouček, posadila mě do proutěného křesla na verandě, do ruky mi vrazila misku s nakrájeným melounem, do jednoho kousku zapíchla párátko, na klín mi posadila obézního jezevčíka a svět byl úplně fajn. Večer jsme si pak jednou za čas opekli buřty, ještě v době, kdy před ohništěm nestála levná zahradní houpačka, ale velký pařez, který ale předchozí majitelé vykotlali ze země a nechali ho tam jen tak, místo lavičky. Pomalu celá rodina se seskupila kolem ohniště - všichni si opejkali děsně nekvalitního buřta ze špatně zásobený sámošky z vesnice. Já byla na opejkání moc malá, takže jsem seděla v křesle, nabalená jako eskymák, a po pěti minutách od rozdělání ohně mi máma pod nos rvala nakrájenýho buřta důkladně obalenýho v kečupu, to všechno na papírovým tácku. Mí tehdy osmiletí bratranci si samozřejmě koupili nejlevnější párek, co se ve vesnické sámošce zelenal na pultě s uzeninami už zhruba půl dekády - po opékání jim s železnou pravidelností bývalo špatně. Když se pak šlo spát, máma mě hodila do lavoru se studenou vodou ze studny, protože nic lepšího jsme na chatě zkrátka ještě neměli. Pak jsem vylezla nahoru do patra chaty po takových hrozně o hubu schodech, lehla si do postele a táta vymlátil všechny přítomné komáry, kteří díky struktuře tapety, kterou nahoře máme, zůstali připláclí na zdi a já je tam nacházím ještě dnes, po sedmnácti letech, co tu chatu máme. Každý rok do sbírky přibývají noví připláclí komáři, ale to už není ono.
Takže tak nějak. Pak jsem jednoho dne, shodou okolností taky na chatě, lítala po zahradě. Bylo mi asi sedm, na zahradě seděli děda s babičkou a jeden soused z osady. Běhala jsem a řvala, že jsem víla. A pak jsem zakopla o kořen a vzala to hubou napřed. S oblibou říkám, že je to přesně ten moment, kdy mě opustila ta pravá dětská naivita a konečně jsem si uvědomila, že v životě už to půjde hubou napřed úplně vždycky.