Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

rebarbora: To je moc pěkný „řetězák“ Nejspíš si z něj vezmu inspiraci
Jinak je to jako bys mi u většiny odpovědí mluvila z duše – taky mám blog jako jakýsi osobní deníček na uchovávání vzpomínek a jak jdou roky, nejvíc oceňuju zdejší skvělou partu Pokaždé, když se u tebe a u pár další lidí začtu, mám pocit, jako bych si povídala s přáteli, zasměju se, dojmu, narazím na pár dobrých tipů na knížky, filmy, seriály… zkrátka takové malé „čajové“ dýchánky, u kterých odpadá problém s domlouváním termínu, který by vyhovoval všem, protože si každý přečte článek podle svých časových možností a stejně tak zanechá komentář nebo pomlčí, když neví, co na to říct
Mimochodem na tvé články z učitelských praxí se těším, ale zároveň z nich mám tak trochu strach, neb pod vlivem toho minulého se mi zdála menší noční můra, kdy jsem musela, aniž bych studovala pedagogickou školu, odučit nějaké hodiny na základce a nejen, že jsem bloudila budovou a hledala správnou učebnu, ale ještě na mě byli jednotliví vyučující poměrně protivní a dávali mi jasně najevo, že takového amatéra by nejradši vyrazili ze dveří Zvláštní je, že jsem v tom snu neměla vyloženě strach z toho učení, ale spíš z toho, že ostatní učitelé přijdou na to, že to neumím