Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

brutally-honest: Jů, mám ráda podobné blbůstky a tahle mě bavila. Rozhodla jsem se jít cestou rychlého proudu vědomí (když už asociace, tak už :- ), takže jsem o tom nijak hluboce nepřemýšlela a do pěti minut bylo hotovo. Vyšla mi jedna hodnota, která je pro mě dlouhodobě zásadní, možná se podělím u sebe :- )

Co se týče profesního směřování, tak ti myslím jakožto odpadlík od oboru trochu rozumím. Nebylo moc příjemný dojít po tom všem k zjištění, že se možná ani nechci věnovat překládání, ale že vlastně nic jinýho pořádně neumím. Ale ve výsledku bylo osvobozující si uvědomit, že bez ohledu na (dozajista přínosné) studium můžu dělat, co chci, a že chuť zlepšovat se v něčem novém a nadšení pro věc dělá hodně. :- ) V tvým případě to myslím taky nemusí být buď, anebo. Jakmile máš vzdělání (a/nebo schopnosti) v kapse, tak si můžeš vyzkoušet i jiné věci než učení, ale přitom máš možnost se k tomu vrátit. Netuším, jestli takovýhle moje kecy můžou někomu pomoct, ale vždycky když vidím, že někdo původně přesvědčený o svém oboru začne tápat, tak mám chuť ho nějak povzbudit, protože to nemusí být žádná tragédie, naopak to může být pozitivní v tom, že člověk objeví nové možnosti.

Ohledně pochybností, jestli "na to máš" – umíš si poradit se stády dětí i Mongoly, tak bych řekla, že jo :- D