Tlapka | Den, který se nebude jen tak opakovat

29. února, den jako stvořený pro vybočení ze stereotypu. Příležitost užít si pár věcí postavených na hlavu. Využili jste ji, ať už dobrovolně nebo ne? :)

Dopoledne jsem strávila hloubáním o úkolu do estetiky. Jo, říkejme estetika, protože z pravého jména předmětu mám osypky a zní to jako recesistická přezdívka, jenže to je oficiální název. Dostali jsme zadáno donést na úterní seminář kýč a přednést argumenty, proč daný artefakt za kýč považujeme. A společně sestavovat definici. Co si budem povídat, na ten seminář se těším, určitě se hodně nasmějeme. Prošla jsem se po bytě a zjistila, že můžu zásobit kvalitními kousky půl ročníku, akorát se bojím, aby mě netrumfnul spolužák, který slíbil donést plastový růžový krucifix. Každopádně obstojných kandidátů se nabízí hodně, zatím vítězí kráva z cibulákové sady, která funguje jako konvička na mlíko - drží se za ocas a mlíko jí teče z huby. Ale není to taková sranda, jak to vypadá, protože už dva dny jsem se zasekla na akademické formulaci argumentů "líbí se to naší babce, máme toho plný barák a artefakt - kráva má mimořádně stupidní výraz a na prdeli kytku".

Do školy jsem vyrazila o půl jedné, protože v pondělky mám od čtyř do sedmi. Protože proč sakra ne. A pak, že nastavení společnosti přeje výhradně ranním ptáčatům. Brblala jsem, protože venku pršelo a čekala mě první cesta do školy v novém provedení. Sešlo se pár chytrých hlav a napadlo je, že se na okraji Ostravy vybuduje přestupní terminál, kde budou všechny meziměstské autobusové linky končit - a cestující přesedat na MHD. To mně pochopitelně nenadchlo, protože jsem patřila k těm davům, co jezdily až do centra (a pěšky na fakultu to je 10 minut). Což o to, v podstatě je to zkrácení trasy o jednu jedinou zastávku, jenže mezi těmi dvěma zastávkami je 2,7 kilometru. Takže se mi za blbých okolností splní přání jezdit do školy tramvají.

Každopádně, divadlo začalo mnohem dříve. Nastupuju na druhé zastávce linky, takže autobus většinou nestihne nabrat zpoždění. Jenže tentokrát měl přijet 13:29 a ještě 13:33 ho nebylo. Ano, mám dvě hodiny rezervu, ale to oni nemůžou vědět! A prší! Za další dvě minuty konečně přijel - celý potmě, žádná rozsvícená tabule s číslem a trasou spoje. Nakoukla jsem dovnitř a ptám se, jestli jede na Hranečník. Prý jo, račte dál, slečno, dneska je to na mě. Nefungovala ani pokladna, takže kdo neměl  ěsíčník, jel asi zadarmo. Změna režimu očividně shodila celý systém. Řidič si z toho ze začátku dělal srandu, ale na desáté zastávce už byl docela nasraný, že musí z té své kukaně pořád řvát na lidi, kam to vlastně jede.

Vystoupila jsem na Výstavišti a s hrůzou zjistila, že zástavba kolem je vyšší, než jsem čekala, takže nevidím kostelní věže, podle kterých jsem se chtěla orientovat. Osud mi ale seslal do cesty lékárnu a miniTesco, takže jsem si koupila večeři a peroxid vodíku. Ne, není v tom žádná souvislost. Směr jsem ale zvolila dobrý a vetřela se do knihovny katedry za kamarádem, abychom domuvili strategii, kdo od koho může sehnat jaké vypracované otázky. Až se zkouškové zeptá, cos předstíral, žes dělal celý semestr! Nechala jsem si taky vysvětlit transliteraci a transkripci... a pochopila, proč se tomu písmu říká bastarda. Dostihl nás tam taky e-mail, že se praxe následující den ruší. A když jsem ráno viděla tu vánici, ve kterou se déšť proměnil, tak jsem vybulila i zbytek.

V lepší náladě jsem přeběhla na španělštinu, kde se moje nadšení zase rozptýlilo. Pro nás začátečníky je i slovíček jen v učebnici ažaž, natož si přidávat na každé hodině tři papíry navíc. Politologicko-filosofická přednáška mě nebavila vůbec, zabavila jsem se, až když jsem se pořezala o prasklou kroužkovou vazbu učebnice španělštiny (jako by nestačilo, že mám tu 400 stránkovou bestii vytištěnou jednostranně!) a snažila jsem se zastavit si krvácení zpod nehtu. Nechápu, jak jsem se tam trefila. A jak může takový malý škrábaneček tolik krvácet. 

Dvacet minut před koncem přednášky jsme se i s pár dalšími spolužáky, přičemž někteří vůbec nebyli bohemisté, sebrali a prchli na dlouho očekávaný bohemistický večírek. Ostuda, ve čtvrťáku a jdu tam poprvé. A to jsem se překonala, však víte, jak jsem na tom s takovými akcemi. Terka na mě sice zkoušela, že nejde, ale dostala kartáč (aby si to rozmyslela - a potom i na vlasy), tak změnila názor. Pak jsem ho málem změnila i já, když jsem zjistila, že se celý večírek koná v lese. Tedy, v Lese. A že je to soukromý absinthový klub, kam je vstup dokonce na heslo, prostě moje typické prostředí. Když jsme tam vešli, zalapala jsem po dechu, protože se zdálo, že je na dlouhou dobu poslední, naštěstí jsme však neměli zamluvený zakouřený výčep, ale sklepení. Jo, sklepení byla lepší varianta. Docela kulturní sklepení! A záchody byly nadepsané jako močál, tak už chápu, proč si lingvisti vybrali zrovna tenhle podnik.

Naše skupinka zahrnovala asi sedm lidí a než jsme se rozkoukali, místa u dlouhých stolů nám obsadili ostatní. Nakonec jsme si sedli k menímu půlkruhovému u udi, který byl původně určen tak... trojici. Maximálně. Nicméně, na stůl se vázala obrovská výhoda - byl to stolík s občerstvením. Řízky, čokoládové pucky, chlebíčky! Asi jako jediné mi nebylo blbě z pití, ale z jídla. Někteří mladší studenti se na nás dívali s relativní úctou, pak nám došlo, že si mysleli, že jsme doktorandi a to občerstvení je jenom pro nás. Chtěli jsme je potěšit, tak sme přiznali barvu. Docházelo tak samozřejmě k trapasům... to tak přijde slečna, usměje se na mě a ahoj. Tak jí opovím, taky se usmívám a čekám co bude dál, protože ve svém takřka každodenním trojboji (kdo to je, odkud mě zná a jak se jmenuje) žalostně selhávám. Culíme se na sebe tak půl minuty, pak už to nevydržela a ujasnila mi cíl naší komunikace - "Dáš mi prosím řízek?". No, tak se asi opravdu neznáme, ale řízek nás seznámí.

Téma večírku znělo "jak mluvit o knihách, které jsme nečetli". Ideální téma, co si budeme povídat. Každý nečetl nějakou důležitou knihu, a my bohemisti asi desetinásobek. Večírek byl i pro mě, jakožto nepařmenský typ, příjemný, program byl zábavný a volná zábava pak plynula sama. Sice jsem zhruba od desíti musela odrážet opakované přesvědčování "dej si s náma panáka", ale odolala jsem. Nemusela jsem se přemlouvat, víno stačilo - posvátná zásada, nemíchat! Večer jsem zakončila jako Popelka - před půlnocí jsem se vytratila.

Protože i když se nám přestupným dnem nabídla super možnost vybočit ze stereotypu, některé věci měnit nehodlám. :)