Tipy na (ne)povinnou četbu - po r. 1945

Mám za sebou zkoušku z české literatury po roce 1945. Přežila jsem klinickou smrt studia mnoha mých spolužáků a tak bych ráda některé knížky ze svého seznamu vypíchla a doporučila dál. Během cca 25 týdnů jsem musela přečíst více než 30 knih, což by nebyl takový problém, kdybych nemusela dělat nic jiného a četbu do hloubky analyzovat (knížku přečtete relativně hned, ale sežeňte si k ní po všech čertech a knihovnách odbornou literaturu, recenze...  no a pak to ještě sepište tak, aby to bylo akceptováno jako úspěšná seminární práce). Takže nemám v plánu rozebírat zde každou knížku jednotlivě, ale zmínit pár, které by se mohly hodit a líbit nejen maturantům.

Jinak je docela žalostné, že právě tato rubrika zeje největší prázdnotou. :D Kovářova kobyla!

Začneme prózou, té bude nejvíc. Jako první bych zmínila povídkový soubor Vzpomínky, co neuletí od Hany Andronikovy. Je to doporučení zejména pro ty, kdo hledají vhodnou současnou knížku na rozbor. Povídky jsou čtivé, některé mi přišly nemastné neslané (třeba titulní), ale co jsem ocenila nejvíc (protože jsem sepisovala analýzu, což neznamená jako na střední "vypsat obsah"), je zajímavý vypravěčský postup. Pravidelně se střídá mužský/ženský vypravěč, kterým je navíc postava známá už z jiné povídky, takže se čtenář dozví pohled na tutéž věc z více úhlů. Hodně se toho dá napsat taky o práci s motivy vody, přírody, smrti, rodiny... a soubor v sobě slučuje dva předchozí, které se dají porovnávat. Zajímavý může být i autorčin román Zvuk slunečních hodin (ocenění Magnesia litera) a Nebe nemá dno o ženě, která je podle všech silně racionální, zajímá se o kvantovou fyziku a když jí diagnostikují rakovinu, odjede se hledat a léčit do pralesa. Což může znít až neuvěřitelně - ale je to autobiografický román...

Hrdý Budžes - Irena Dousková. Mamka viděla inscenaci s prý skvělou Hrzánovou, no, na mě zbyla knížka. Nebo spíš PDF. :-D Knížka psaná z pohledu dítěte je většinou příslibem odlehčeného a srozumitelně napsaného příběhu. A z toho všeho nenápadně vystupuje komunismus v pozadí. Jo a mimochodem, víte, jak to s tím Budžesem nakonec bylo? :-D

Zmínit musím i Ladislava Fukse a Spalovače mrtvol, nejen proto, že jsem díky němu zvládla zkoušku. Silně estetizovaný jazyk může sice někoho odradit, ale mně se to četlo skvěle, jen to chtělo pár stránek aklimatizace. Jestliže v Budžesovi je komunismus v pozadí, tady se nacismus dostává do popředí, ale mrazivě plíživě. Anebo mi to tak připadalo proto, že jsem viděla před třemi lety film s Hrušínským a pořád jsem ho měla při čtení před očima. :-D Když víte, kam příběh směřuje, jste citliví už na první náznaky, které se objeví.

Od Pavla Kohouta se většinou jako četba zadává Katyně, ale kdo se chce vyhnout moribiditě, může si vybrat Nápady svaté Kláry. Dokud žákyně Klárka předpovídala čísla ve sportce a obsah testu z matiky, byl to "jen" poprask, ale co kdyby předpověděla něco nebezpečného, nedejbože politicky? Na téhle knížce je fajn, že kdo chce, může sledovat jen tuhle linii, ale hlavní je samozřejmě ta v pozadí, politická. No a pak proč autora jednoho krásného dne nevpustili zpět do země, že. :-D

Za majstrštyk považuju klasiku - Lustigovu Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou. Začátek mě moc neoslovil, ale jakmile vlak vyjel, začaly se dít věci. Naučila jsem se vybudovat si od knížek v tom množství odstup, ale tady jsem si ho nedokázala zachovat, hlavou mi probíhaly komentáře typu "ty hovado jedno hnusné nacistické, odporné". Podobně jako u Spalovače se vše vybarvuje postupně, nenápadně. Lidé zpočátku věří, pak váhají a pak odmítají uvěřit.

Dobře se četla Drdova Němá barikáda, ta je super, když chcete mít vše černé na bílém - a černé nebo bílé, protože v těchto povídkách je vše jasně dané. Mnohem přirozeněji na mě působily povídky Oty Pavla - Smrt krásných srnců. Jsou napsány "moderněji", nekypí z nich tolik vlastenectví, ale přesto vidíme sílu lásky k rodině, víru ve velké ideály i vystřízlivění. To, co vypadá jako rodinné historky a vzpomínky na dětství, v sobě odráží celou světovou válku i budovatelská léta po ní.

Abecedně poslední položkou v seznamu prózy, kterou bych chtěla zmínit, jsou Báječná léta pod psa a Výchova dívek v Čechách od Viewegha. Tyto dvě knížky jsem zvolila proto, že Báječná léta jsou klasika a Výchova je skrytá parodie na pohádku o smutné princezně. Tímto sdělením zaperlíte. :-D

Dlouhodobější čtenáři tuší, že k poezii chovám spíš úctu než lásku. Z mého seznamu stojí za zmínku Holubova Denní služba, srozumitelná (však se taky hlásil k poezii všedního dne a 50. léta - ale není to budovatelství) a specifická, protože Holub byl uznávaný vědec, jeho zaměření se pochopitelně promítlo i do tvorby. Zajímavá je Hirošima od F. Hrubína, kde je kontrast velké tragédie a jednotlivých životů na druhém konci světa. A do třetice třeba Šiktancova varianta příběhu Adam a Eva, s nezapomenutelnou pasáží "Lilo. Lilo. Bez milosti. Bez lítosti. Liliově bíle lilo. Až se slilo, co kde bylo." o nutnosti správné komunikace mezi lidmi. :-D

Drama jsem si přečetla spíše dobrovolně, naše vyučující se mu během obou semestrů nevěnovala vůbec, ale mně docela chybělo. Dobytí severního pólu asi představovat nemusím, takže přejdu rovnou k Havlovi. Myslím, že zkusit si přečíst nějakou jeho hru by měl každý, i když ne každému to sedne. Je to absurdní drama, takže nemá cenu sledovat děj, spíše proměnu člověka, protože u nás je absurdní divadlo podpořeno návratem ke kafkovské tematice - odcizení, změna jazyku na fráze, ztráta identity. Krásně to jde vidět v Zahradní slavnosti.

Takže tolik pár střípků, které mi přišly ze všech těch knížek něčím jiné. Silné, srozumitelné (tím mě zaujaly nejspolehlivěji :D), s neohraným nápadem nebo... echt, už jsem toho napsala dost. :-D Tak co, která klasika vám chybí do sbírky přečtených? A která z poválečného období je naopak vaše oblíbená? :)

A zkouška na závěr: o jaké knížce je řeč? :-D

"Víte, jak poznáte, že to napsal chlap? - Jmenuje se to O pletení, ale ve skutečnosti popisuje háčkování!"