Špitálová story 2 - Mise MDLOBY 2/2

Druhá část aneb Co se vlastně dělo na místě činu

Když jsme se s Katkou dovlekly do špitálu, zeptala jsem se na vrátnici, kam máme jít. Vrátný nás poslal na rentgen. Katce už evidentně otrnulo a odmítala se o mě opírat. Šly jsme tedy pomalu poslední chodbou před oddělením. Když jsme však míjely dveře od WC, Katka požádala o pauzu.

"Jo, jasně. Ale prosím tě, mluv!"

"Cože?"

"No prostě něco vykládej. Ať vím, že jsi při vědomí."

"Jo aha..." za Katkou se zavřely dveře. Já jsem stála na chodbě před dveřmi a špicovala uši. Nic.

"Katko?" zeptala jsem se. Odpověď se dostavila hned. Ovšem z úst úplně někoho jiného.

"MÍŠO!" ozvalo se mi za zády. Lekla jsem se, až jsem nadskočila. Chodbičkou se ke mně hnala babka. "Co ty tady proboha děláš? Proč nejsi ve škole?"

To už však Katka babku poznala po hlase a začala se na tom záchodě šíleně smát. To bylo dobré znamení, protože člověk, který upadl do bezvědomí, už se zpravidla nesměje. Klidně jsem se tedy otočila k babce. "No, měli jsme přednášku o první pomoci..."

"Bože můj! S tebou to zase švihlo?!" chytla se babka za hlavu. Smích za dveřmi zesílil.

"Ne... se mnou ne... S Katkou. Já jsem tady jenom jako doprovod." Babka mi ovšem jen tak nevěřila a až když se ze záchodu vysoukala Katka, uvěřila mi, že jsem v pořádku. Nicméně nám chtěla strašně pomoct a nenechala si vysvětlit, že potřebujeme tak jedině dojít na rentgen, a tak nám koupila aspoň láhev kojenecké vody. Prý musíme hodně pít, abychom nebyly dehydratované, tím tuplem, když je nám špatně. Vzaly jsme si tedy flašku s miminem na obalu, poděkovaly a doslova utekly do čekárny.

Po rentgenu jsme čekali na vyhotovení snímků, s kterými jsme pak šly na traumatologii. Sotva se z ordinace vybelhala holčina v našem věku se nohou v dlaze a za Katkou zaklaply dveře, složila jsem se na židli. Z kapsy jsem vytáhla tatranku, lokla si té vody bez chuti a škodlivých látek a připravila jsem si malý piknik na vlastním klíně. Jenže běda. výslech ještě neskončil.

Pamatujete si na tetu zvanou Mňau? Na tu s kterou jsme prožily/zažily/přežily tu legendárná dovolenou v Krumlově? Tak ona je zdravotní sestra na ortopedii. A ortopedie je přesně naproti traumatologie, jak jsem poznala z velké cedule a halasného "Proboha, Mausííííku, co ty tady děláš?". Protočila jsem panenky směrem ke stropu, ale pak mě napadlo, že to působí jednak neslušně, jednak nezdravě. Mňau se naštěstí nechala o mém zdravotním stavu přesvědčit lépe, než babka, snad proto, že je odborník. Navíc byla ve službě, takže brzy odkvačila za povinnostmi.

"Co se tváříš tak zničeně?" zeptala se zdravím kypící Katka, když mě našla sedět na židli se zoufalým výrazem na tváři. Pravila taky, že ji nikdy nenapadlo, jaká může být u doktora sranda. Že prý jí klepal na hlavu prstem a ptal se, jestli má mžitky.

Mžitky jsem však měla já, když jsem jí odpovídala: "Ale nic. Jen jsem právě přišla o veškeré iluze... Já už s tebou totiž nemůžu ani do špitálu, aby o tom nevěděla půlka rodiny!". Vzápětí jsem zašátrala rukou v kapse. Volala mi totiž mamka, aby vysondovala, jak jsem dopadly.

Pointa příběhu? Prakticky žádná. Snad jen, že kdyby na traumatku přivezli někoho opravdu zraněného, nedej bože krvácejícího, tak nejspíš omdlíme obě.

*

A teď už opustíme nemocniční prostředí. V příští historce vás zavedu do naší rodinky. :) To je sice taky o zdraví, ale co naděláte? A jakou z milionu rodinných historek vám nabídnu? Tak třeba... třeba... třeba vám popíšu, jak to dopadlo, když jsme si zakoupili nějaké ty výrobky v nabídce zvané teleshopping...