První krok k Wimbledonu

Asi si vzpomínáte na mé legendárně trapné výkony v tělocviku, kterými jsem ohrožovala svého vyučujícího, který mi asi v druháku přislíbil, že má dvě děti a já je budu mít na svědomí. Možná jsem se zmiňovala, že mě naši v dobré víře dali na basket a házenou. Ano, mě, s mou nekonfliktní povahou. Ale možná jsem ještě nezmínila, že sport, který mě poslední léta hodně láká, je tenis. Od začátku měsíce si své přání plním a dojíždím za tenis do vedlejší obce. A to i s maminkou, která náhle projevila zájem taky. :D

První lekce byla velmi vydařená. Nejprve jsme bloudily kolem, protože kurty jsou pěkně schované. Když jsme je našly, zarazil mě prudký svah, na kterém jsem měla zaparkovat, takže můj nebohý Racochejl zaječel a s posledním poskočením o půl metru vpřed zdechl. Dělala jsem, že se nic nestalo a moje auto má běžně prašnou, nikoli černou barvu. Ale myjte auto každý den, když vám v ulici dělají kanalizaci! Už rok.

Následně jsme s mamkou vytasily skvělou tenisovou raketu, kterou sehnala v bazaru za dvě stovky. A tři míčky, co jsme koupily ve sportu poté, co původní várka z hračkářství se nám při pátém úderu rozpadla. Odchytly jsme si vedoucího a ptaly se na náš kurt. Prý dvojka. A jestli prý jdeme hrát singla nebo debla. Mamka lehce zešedivěla, ale já znale odpověděla, že singla. No dobře, nalajnovat? Ne, jdeme si jen zapinkat. Fajn, je to dvojka.

Strávily jsme pěkných pět minut, kdy jsme v pletivu kolem kurtu hledaly branku a mně začínalo docházet, že tohle nebude dobrý den. Nakonec jsme se tam nějak dostaly, vytasily naší profesionálně amatérskou výbavu a jakože jdeme hrát. Dobrá zpráva byla, že jsme se trefovaly do kurtu. Horší byla, že jsme se trefovaly do vedlejšího kurtu, a to navzdory pletivu. Asi za deset minut přišel zase ten šéf a pravil, že mu přijeli vážní zájemci o hru, tak jestli bychom nebyly ochotné se přesunout na tréninkový kurt s tím, že je zadarmo. Tak jistě, že jsme šly, nám to bylo tak jedno, za který plot budeme chodit pro míčky.

Hrály jsme tedy na malém. Za chvíli nám tam vtrhl jiný chlapík a se slovy "Nezlobte se, ale já se nemůžu dívat, jak se ničíte!" vzal mamce raketu a ukázal jí, jak si jednoduše a přirozeně nadhodit míček. Taky nám poradil, že si máme vzít příště více balonků, ať nemusíme tak často sbírat. Dokonce nám jich hned několik donesl a když jsme se ptaly, kam je máme vrátit, mávl soucitně rukou, že prý si je máme nechat.

Smála jsem se do té doby, než jsem si při následující výměně málem zlomila nohu. Víte, já si nepotrpím na značkové oblečení. Ale naši mě odjakživa učili, že boty mají být kvalitní - aspoň zimní boty, lodičky a botasky. A právě moje adidasky se mi rozervaly na noze, odlepila se mi podrážka a měla jsem krokodýla až ke kotníku. Socka na deset způsobů! :D Musela jsem si to urvat úplně a pak jsem přepadávala na jednu stranu, přičemž to bylo jako chodit po té antuce v ponožkách. Takže jsem to dlouho na kurtu už nevydržela a vzdaly jsme to - ovšem s velkým nadšením pro tenis jako takový.

No, co vám ale mám povídat. Na příští hodinu jsme si objednaly trenéra... a dneska už jsem zvedla náš rekord na tréninkové zdi na 50 úderů v řadě. :)