Tlapka | Zgruntu!

Mám podivné období, které mě nutká jakoby začít znovu. Vyházet všechny knihy z knihovny, ty dětské a ostatní, na které se jen práší, schovat na půdu, stávající utřídit a udělat místo novým a těm, které zůstaly po pradědovi. Vytřídit si oblečení, nekompromisně dát bokem to, které nenosím, a pak se ho zbavit. Nechat si jen to, o kterém vím, že mi padne a že i když do skříně sáhnu naslepo, budu oblečená pohodlně. Vyzkoušet všechny fixy a propisky, nefunkční vyhodit. Promazat si soubory v počítači a staré SMS v mobilu. Chci mít v ruce každičký krám ze svého pokoje a rozhodnout o jeho osudu. Vytěpat serepetičky, které slouží jen jako lapače prachu. Dokonce si vymalovat.

Nechápu, co to na mě přišlo. Kdyby to bylo před rokem, budiž. Měla jsem po matuře, před sebou tři měsíce prázdnin, to k takové renesanci přímo vyzývá. Kór, kdybych se stěhovala, ale na to kvůli výběru mé školy dojít nemuselo. Nebo kdybych se rozešla se svým drahým. Klepy klep na dřevo, to se taky nejeví v dosahu. Vlastně dumám, jak ho potěšit na naše další půlvýročí.

Tak proč? Zas tak se nenudím. :D

Můj úvazek v domě dětí, kde jsem vedla angličtinu pro začátečníky, už skončil (spolu s uplynulým školním rokem). Ale po dovolené v Chorvatsku jsem nastoupila zpátky na městský úřad, na své nejoblíbenější místo na tiskovém oddělení. Šéfová mi svěřila inventuru propagačních předmětů v celém skladu, tak jsem si myslela, že mě to z mé náhlé touhy třídit vyléčí, ale ne. :D

Všecko jsem vyházela ven a pak postupně vracela roztřízené a otřené od prachu zpátky. Navíc je třeba spočítat všecky bebechy a to dvakrát. Někdy dojdu k různým výsledkům, tak to počítám ještě jednou a tak zabiju půl dopoledne. To máte tak, když takové klíčenky nebo různé typy prupisek jsou na skladě doslova po tisících. :D

A je mi tak dobře. Asi po tom zběsilém zkouškovém potřebuju dělat manuální práci.

Možná proto se tak těším, až si vymuluju pokoj, ale nechce se mi přemýšlet, jakou barvou... :D