Tlapka | Mutace

Mutace, transpozice, modifikace - ale o onomaziologické kategorie teď nejde. I když... nějaká souvislost by se najít dala.

Myslela jsem si, že moje osobnost je poměrně pevně daná, což posiluji ještě tím, jak nerada mám změny.

Guvno-guvno, zlatá rybko!

Byla jsem typické ranní ptáče. V deset večer už jsem spala a opůl sedmé byla ve škole. Teď chodím spát o půlnoci a v devět ráno bývám v polokómatu, ať můžu být v posteli nebo už musím okupovat místo v buse.

Po prvním týdnu zkouškového, kdy jsem během jednoho dne absolvovala dva zápočty a následně dva zápočty a zkoušku, mi zachutnal tvrdý alkohol.

Ze zoufalství jsem si poprvé nalakovala nehty jiným lakem než bezbarvým. Střídám červenou a tyrkysovou.

Kdysi jsem byla spolehlivá a zodpovědná osoba, vše hotovo před termínem. Nyní mě dostihuje prokrastinace. Mě! Mě!

Za další týden jsem zvládla dalších pět zápočtů a zkoušek. Následkem tohoto stresu jsem si nalakovala nehty i na nohou. A ano, v éthle zimě nosím minimálně dvoje ponožky.

Zima! Kdysi (loni) jsem byla na solární pohon. Teď jsem si sluníčko užívala první dva dny, pak mě začalo UBÍJET! Teď se cítím nejlépe za deště a zamračeného počasí.

Celou zimu se mi podařilo nezvrtnout si kotník. Křupnul mi dva dny před zkouškou, na kterou jsem se měla dostavit do šestého patra.

Začalo mě bavit jíst v menze. Ne, že by mi tam chutnalo, ale ten adrenalin s jídlem je ten nejmenší, který mě během dne potká.

Začala jsem jíst více zeleniny. Zeleniny! Já!

Pod vlivem obrozeneckých spisů a fonetických přepisů, kde člověk vidí všelijaké zpotvořeniny, se moje původně gramaticky výborná čeština zvrhla na úroveň žáka třetí třídy zvláštní školy.

Vlastně změna je i to, že mě ty obrozenecké cancy začaly bavit. Vážně! Ony mají něco do sebe, jen jsem to dřív neviděla... (a nebylo mi tak líp? :D)

Pod vlivem spolustudujících se začínám trochu kriticky dívat na svůj šatník, že by to chtělo něco elegantnějšího, ale nechce se mi utrácet a nevím, jak se takové věci nosí, takže stejně nakonec skončím u džínové sukně a trička. Když jsem pak jednou jela busem s prvačkami z gymplu, které byly vyšňořené do divadla, vypadala jsem z nás nejmladší.

Tak trošku začínám věřit, že tu školu možná zvládnu dodělat. Možná.

Pořád se mi chce brečet. Ale spíš od dojetí než smutkem. Nevím, co mě tak dojímá.

Začínám uznávat, že exoti na fakultě jsou ještě většího kalibru než ti, co byli na gymplu.

Během zkouškového se má mluva silně zahustila velmi expresivními až vulgárními výrazy. Musím si přece připomínat, že existují i jiné, nevědecké termíny!

Když přijdu na návštěvu na gympl, všichni se na mě usmívají.

Mé okolí nejvíc z předchozích změn udivuje která, co myslíte?

.

.

.

.

.

.

.

Jo, ty nalakované nehty.