Kdo nikdy neměl psa, neochopí, jaká se v něm může skrývat osobnost. Že takový psí charakter je stejně složitý jako lidský.
Mimi má sice rodokmen, ale myslíme si, že je falešný, protože někde mezi jeho předky musel být kůň a bitevní tank, soudě podle toho, jak se pohybuje. Při běhu vyhazuje zadníma i předníma, ale když chce, propne se v zádech jako luk, vyprsí náprsenku, rozprostře praporky na ocase a jen se nese... :-D
Ze všech našich psů je nejnebojácnější, miluje lézt pod nebo na různé věci. Botníkem a židlemi počínaje a poličkou pod stolem konče. Ano, svého času si vylezl na odkládací plochu pod stolem na verandě... Ležel tam jako sardinka, trčel mu jen jazyk a mávající ocas, nemohl se hnout, ale ležel tam! :-D Stejně jako se nebojí kontaktu s věcmi, neostýchá se ani lidí. Už několikrát mi při ležení na zahradě předusal po zádech nebo na gauči zalehl nohy (v ideálním případě).
Miluje společnost a ví, že společnost miluje jeho. Návštěvy chodí za ním a on je jako správný hostitel zabaví. Předvede své číslo s lezením skrz stůl, předvede skokové variace z gauče na gauč (výchova marná, babka s dědou si ho rozmazlují a zdá se jim to roztomilé - nahoře si tohle nedovolí, ví, že nesmí) a pak začne nosit hračky. Každou předvede a postupně jich přibývá, všecky má v hubě zároveň, aby si je náhodou někdo nepůjčil. :-D Bohužel, má i gumový míček s lankem na přetahování. Nepochopil, který konec má žužlat, vždycky vezme do tlamy lanko, balonek roztočí a vrhá do dálky/někomu do zad/do police s nádobím/atd.
Jako správný puboš zkouší, co si může dovolit. Ze mě a mamky má respekt a šlape jako hodinky. Dokonce jde vidět, že ho učení se hrozně baví a má radost, že se mu někdo věnuje. Babka s dědou si ale myslí, že když mu my s mamkou vštípíme povel, Mimi bude mít respekt i z nich. Možná by se to i povedlo, kdyby mu babka místo "Ke mně!" nedávala pokyny typu "Okamžitě přestaň žrát tu větev a pojď domů!". :-D Ono Mimi je sice chytré a učenlivé, ale tohle jen tak nerozkóduje...
Během dvou týdnů se naučila slalom, když jsme ještě chodily na agility, ale další tři roky mi trvalo, abych ji přesvědčila, že ho má i předvádět a pokud možno rychle.
Tvrdohlavost a neskutečná hrdost. To je Věchá. Když jí výchovně jednu plácnu, vrhne na mne naprosto pohrdavý pohled a dál si dělá, co chce. Pohybuje se naprosto důstojně, když je mokrá tráva, chodí výhradně po dlažbě a chodníčcích v zahradě. Dokáže si lehnout tak, aby to vypadalo jako namáhavá činnost a člověk ji obdivoval za to, jak se jí to povedlo. Když něco nechce, tak nechce. Když něco chce, dostane to a ještě vás donutí, abyste jí to nabídli.
Ale i přes svou hrdost je hodná a občas se velkoryse přijde nechat podrbat. Ráno mám velkou výsadu, že s ní mohu provést ranní hru. Z pod peřiny na různých místech vystrkuju její oranžový balonek, který vyhrála na agility závodech, aby se po něm mohla vrhat a rýt mi pod peřinu čumákem, aby ho ulovila a ožužlávala. Když je ve velmi dobrém rozmaru, olíže mi nohu. V tom případě musím zatnout zuby, protože to příšerně lechtá, a držet. Ještě si mě přilehne a přichytí packou. Tím bych vyprávění o ní utnula, protože je zkrátka nepopsatelná. :-D
Miluju to její "růžové oko". Dodnes se jí ten krajíček nedobarvil. :)