Tlapka | Klid před bouří

Možná už znáte ze saspi.cz, možná ne. Já vím, že jste ode mě zvyklí na ironické články, kdy vesměs beru všechno s tím, čemu se v mém případě říká humor, ale proč nezkusit něco jiného? Na přelomu června a července tohoto roku, za bouřky, jsem chtěla napsat něco zvláštního. Předtím jsem měla tvůrčí krizi, tak jsem si to chtěla pěkně vynahradit. Čekání se vyplatilo.

Článek, který jsem zveřejnila s tím, že se úplně vymyká mému stylu a čtenáři ho zkritizují a poradí pro příště, co a jak, získal od redakce známku 1,00, což se mi nikdy nepodařilo s ironickým článkem o tělocviku, Teleshmeidingem ani s legendární Botou. Z nečekaného - na mé poměry - úspěchu jsem měla samozřejmě radost a teď trošku opožděně, vám nabízím svůj článek k přečtení. Třeba se kritiky dočkám od vás, ale i tak přeji příjemné počtení ;-)

Z modrých oblaků na obloze se k zemi vrhají první kapky a bubnují o život pod nebesy. Z prvních poslíčků bouře se stává hustý liják. Kapky se slévají do kolmých říček, které se místo toho, aby vyústily do moře, tříští o zemský povrch.

Sedím na okně a od venkovního světa mě dělí jen síťka proti hmyzu. Chladný vítr jí proklouzne snadno a pohrává si s mými vlasy, které se mu lehce poddávají. Jeho dotyky jsou příjemné, jako by mě probouzel k životu. V dálce se zableskne a o pár vteřin později už můžu slyšet zahřmění. Zvuk hromu se přidává k větru a vplétá se mi do rozevlátých vlasů.

Bouře přichází a já se, s jiskřícími vlasy a blesky šlehajícimi z bouřkově modrých očí, cítím jako ona. Taky můj hlas věští problémy stejně jako hrom a napáchané škody pak kropím nikoli kyselými, ale slanými dešti. Projdu a za sebou nechávám spoušť, kterou pak za mě musí napravovat ostatní. A já to sleduji zpovzdálí, kde sbírám další síly, abych znovu udeřila.

Z nebeské kopule se na pouť k zemi vydaly hned dva proudy světla najednou. Chvíli se klikatí směrem od sebe, chvíli k sobě, až se kousek nad obzorem jejich cesty zkříží. S načechraným mračnem v pozadí vypadá celý úkaz jako srdce zmítané ohněm.

Máme toho tolik společného...