Jak zahnat kočku

Kdysi jsme měli kočku. Později než Hufču, dříve než Áju a nejkratší dobu ze všech zmíněných, neboť po pár týdnech odešla z rodinného hnízdečka a Hufča žral od té doby z misky zase sám. Je to už několik let a tak není divu, že jednání s těmito stvořeními už jsem pozapomněla a rozumím si víc se psy.

"Hele, sousedi mají novou kočku, čičičičiči..." pitvořila se babka na kotě za plotem.

"Nemluv na ni... Ať sem nechodí. Vždyť ji Hufča sežere."

"No, nechoď sem, čiči, jdi pryč, utíkej... huš, čiči, huš..."

Povzdechla jsem si a na poslední chvíli ukousla špičku nanuku, která se užuž chystala spadnout mi do otevřené knihy, a znovu se začetla. Za pět minut mě vyrušil babčin hysterický řev: "ONA JE TADY! POMOC! MÍŠO, POJĎ JI CHYTIT, NEŽ JI HUGO SEŽERE!". Ječela tak nad židlí, pod níž lapělo na zadku to bíločené kotě. Hufča byl v tu chvíli naštěstí vpředu u plotu a přestíral, že hlídá. Čili jsem půl hodiny žádala babku, aby ustoupila a pustila mě na místo činu. Děda, půl metru od kočky se uchcechtával, kýval hlavou se slovy "A bude hůř, bude hůř.", ale že by ho napadlo mi číču podat, to ne.

Probojovala jsem se skrz babku a chytla kotě, které babka tak zaskočila, že se nepokusilo ani o útěk. Donesla jsem kotě k plotum, ruku s ním natáhla přes plot k sousedům a nechala číču, ať se drápky zachytí za drátěná oka. "A vypadni.", řekla jsem mu. "Potkat tě tu Hufča, je zle. On není zlý, ale zabil by tě jednou tlapou. HUŠ!" zařvala jsem, když kotě začalo šplhat přes plot zpět k nám.

Ve chvíli, kdy kotě balancovala na hraně plotu, se přiřítil Hugo a rozezněl babčin pronikavý hlas. "Hugo! Hugo jde! On ji sežere!". "TAK HO CHYŤ, NEŽ TEN KOCUR ODEJDE!" zřavala jsem na ni. Zpitomělý Hugo stál uprostřed zahrady, když se na něj pověsila babka. Podle jeho překvapeného pohledu jsem usoudila, že kočku ještě ani neviděl. Babka se ho chytla. "Já ho neudržíííííím!" zakvílela. Bodejť. ONA SE držela, místo aby držela Huga, který se chtěl vymanit z bezdůvodného objetí.

To už jsem toho měla dost, vyškubla babce Huga a vyměnily jsme si role. "Já ho podržím. Ty zažeň tu kočku na druhou stranu."

Babka odkráčela k plotu a tam začala s naprosto klidnou číčou opět promlouvat. Hugo zbystřil, s kým si povídá a začal se cukat. A babka stále vyprávěla kotěti pohádky, aniž by se ho dotkla a usměrnila jej. A dost.

"Jdi pryč!" zavolala jsem na babku. "Pustím ho, on na ni štěkne, kočka se lehne a zdrhne!". A jak jsem řekla, tak se i stalo. Skoro. Hufča štěkal jako pominutý, ale kočku to nechávalo chladnou. Dokonce měla vyčítavý pohled. To je nějaká uřvaná sebranka, myslela si určitě. To jsem jí vyčetla z očí a dostala spásný nápad. Zapnula hadici u skleníku, poblíž kterého se celé drama odehrávalo, a pokropila je oba dva. Hugo stáhl ocas a utekl, kotě uraženě zamňoukalo, pustilo se plotu a prskajíc odběhlo pryč.

Zamyšleně jsem zatáhla kohoutek a v hlavě si promítla seznam psů v okolí.

"Je to kruté," pomyslela jsem si. "Nicméně dávám tomu kotěti měsíc - maximálně dva.".