Tlapka | Teleshmejding 1. část

Teleshopping a jeho produkty se pro nás staly nečekaným zdrojem zábavy a úžasu. Ačkoli dodnes nemůžu uvěřit, že éru "mimořádně výhodných" nákupů jsme přežili bez větších hmotných škod a újmy na zdraví, je to tak, a proto zážitky s těmito "báječnými výrobky za neodolatelnou cenu" zařazuji do této rubriky.

Začalo to neškodně. Babka objednala takové ty malé placaté lampičky, co se jich dotknete a ony se rozsvítí. Musím říct, že ze všech těch šmejdů, co jsme kdy dostali, byl tenhle nejneškodnější. Dokonce jedna z nich přežívá doteď v mé skříni a v jisté scénce do občanské výchovy hrála měsíc v úplňku.

Povzbuzena tímto nákupem, objednala babka pánev na palačinky. Ta pánev byla zvláštní tím, že byla oboustranná a dala se zavírat jako toastovač. Tím pádem se palačinky nemusely složitě obracet nějakými špachtličkami, ale klidně se otočila celá pánev.

Jednoho večera jsme se tedy sešli u babky v kuchyni (Bydlíme v rodinném domku, babka s dědou v přízemí a já s mamkou v 1. patře.), abychom ten zázrak otestovali. Babka nalila jako první těsto do pánve. To se rozteklo po celém dně a začalo se smažit. Až dosud bylo vše normální, po chvíli však nadešel čas pánev otočit. Babka ji tedy zavřela, zacvakla uzávěr pod madlem pánve, nadechla se a...

Ačkoli palačinka nemá zrovna aerodynamický tvar, ladně přeplachtila půl kuchyně a zůstala viset na kohoutku horké vody u dřezu.

Zatímco já jsem tu polousmažený humus seškrabávala do koše, babka otevřela pánev a nalila do ní další várku těsta. Otáčení se tentokrát ujal děda a jeho palačinka vytvořila nový rekord - přilepila se na strop a po částech skapávala pomaličku na podlahu, kde vytvořila polotekutou lepkavou loužičku.

Přestali jsme se snažit o otočení palačinky a začali jsme zkoumat, kudy se těsto dostává ven. Při bližším ohledání pánve jsme zjistili zvláštní věc - narozdíl od té funkční pánve v reklamě, naše pánev byla vadná, šmejd, zmetek - ty dvě pánve k sobě nedoléhaly, byla mezi nimi aspoň půlcentimetrová škvíra, kterou se palačinky draly na svobodu.

Pánev jsme tedy vrátili do 30 dnů, naštěstí bez udání důvodu. Protože to by nás asi zažalovali za to, co bychom jim o jejich výrobků napsali. Ještě několik dní totiž všechno lepilo a kousky těsta jsme nacházeli na neočekávaných místech.

Další ránu jsme utrpěli objednáním parního čističe. Byl objednán proto, aby mohla babka důkladně vyčistit koupelnu, hlavně tedy spáry mezi kachličkami. Děda totiž někde vyčetl, že do takových míst se člověk jinak než párou nedostane. Když jsme tedy na dobírku obdrželi ten zázrak, babka nečekala ani minutu a šla ho otestovat.

Kromě ní jsem tehdy byla doma už jen já a seděla jsem u nás, nahoře, nad učením. Naráz jsem ze spod slyšela děsnou ránu a jakési řinčení. Ačkoli díky mé a babčině nešikovnosti jsou v naší domácnosti takovéto zvuky běžné, šla jsem dolů. Podle strašného klení jsem usoudila, že je babka přinejmenším při vědomí.

Našla jsem ji zoufale sedět v koupelně nad nějakými střepy. Nad ní se vznášel oblak dýmu a vodní pára se vysrážela na dveřích a stěnách. "Co se proboha děje?!" zeptala jsem se.

"Já jsem chtěla vyzkoušet ten stroj." zakvílela babka. "Jenže..." nakopla střepy na podlaze, "to žďorbo vyrazilo kachličky!". Nevěřícně jsem vešla dál do místnosti a podívala se na stěnu před babkou. Tam byla jen krutě odhalená stěna, čistá, ovšem bez kachliček. Jak jsem tak zírala jsem do hlubin odhalené malty, poslední kachlička se odebrala k ostatním na hromádku...

Člověk by řekl, že se z této historky poučíme .Že jedna opadaná koupelna nám stačí. Ale to by pěkně kecal, protože nic takového nás ani nenapadlo. Tou dobou už byla na cestě další zásilka...