Blog už toho pamatuje dost - víc než já. Jsem ráda, že jste sem zavítali. A ještě radši, pokud se sem vracíte. :)

Mozaika ze života a myšlenek začínající učitelky, která se někdy (zbytečně) bojí, hloubá nad budoucností, dělá trapasy, sleduje a hraje tenis, pokouší se o vaření, přivydělává si, čte, plánuje, ráda hraje deskové hry, ale věčně nemá s kým, žije s poněkud potrhlou rodinkou a hlavně o tom všem píše. :-)

atraktivnistrasilka: Asi takhle. Peďák si nebudu dávat ani jako záchranu, protože mám dost špatný hlasivky, jsou zničený od laryngitidy (která mě postihla po suprovém výletě do Štrasburku, na který ještě teď s hrůzou vzpomínám). V podstatě odmluvím desetiminutový referát před třídou, a už chraptím. Co chraptím. Vezmi motorovku, zaboř jí do štěrku, zapni. Asi tak po těch deseti minutách zním. Takže ne, učit bych nešla. A pravděpodobně bych nešla ani v případě, že bych ty hlasivky měla dobré. Neumím předávat informace do takové hloubky, abych si troufla vzdělávat. Hodnocení referátů mám většinou nadprůměrné, ale to proto, že si sama vyberu, o čem budu mluvit. Nemusím to téma znát tak dobře, a když se snažím, tak to učitel (hodnotitel) většinou ani nepozná. Ale učit nějaké to svoje stádečko, to opravdu ne. To si netroufnu.

Ale z druhé strany to docela dobře znám. Náš vzdělávací ústav je, ostatně jako většina škol, vzdělávacím ústavem při pedagogické fakultě, takže každým rokem touto dobou máme studentů celkem hojně. Letos mě teda překvapilo, že jsme dostali jen dvě dívčiny na češtinu, ale to bude asi tím, že jsme čtvrťáci. Nicméně, já těm studentům absolutně nezávidím.
Ta první slečna nám vykládala Čapka a jeho Válku s mloky. Podle slov našeho profesora si tu knihu sama vybrala. Tak dobře. A vlastně první část hodiny probíhala docela dost dobře, ačkoli podle průzkumu se zjistilo, že tu knihu bude mít v četbě jeden celý člověk, dva to četli. Slečna se fakt snažila, měla udělanou prezentaci o Čapkovi (i když, kdybych měla být fakt upřímná, bylo to asi patnáct bodů a kromě toho o něm věděla houby - ale to jsem připsala nervozitě, necháme to tak). No, a pak přišlo na samotnou knihu. To bylo mučení pro obě strany. Pustila nám třicetiminutovou ukázku - začátek - a pak z nás, chudinka, dolovala charakteristiky jednotlivých postav - i těch, které se tam zatím neobjevily. A pořád dokola se nás ptala na to, jak se nám kniha líbila. La la la, líbila. A přišlo mi, že byla trochu naštvaná, když jí lidi odpovídali, že z těch třiceti minut to nedokážou posoudit. Což je pravda. Jako na jednu stranu mi jí bylo líto, určitě hodně udělala nervozita, na druhou stranu se od nás celou hodinu strašně moc distancovala, moc s námi nepracovala, a co neměla napsané na papíře, to nevěděla. Jako nevím, no. Pak jsem se ptala našeho profesora, jestli měla nějak nalajnované, co musí probírat, ale prý dostala jen podmínku, že to musí být maturitní četba, která se tak nějak váže s dobou druhé světové (prostě aby nám to takalo s osnovama).
Ta druhá s námi probírala filozofický text o Sysifovi, to už bylo lepší, protože s námi trochu komunikovala, myslím teď smysluplněji. Její otázky se týkaly ukázky, kterou jsme měli před sebou, takže se tam ty věci daly vyčíst a pochopit (s trochou inteligence). Byl to zkrátka normální výklad nové látky. Celkově mi ta hodina dala daleko víc, než ten Čapek, kdy na mě co chvilku bafaly otázky typu jak se mi kniha líbiLA a v podstatě nic jiného. Bylo to asi takové, jako kdybych si přečetla shrnutí na obalu knížky, plus ten krátký životopis autora. A jako kdyby po mně někdo chtěl, abych začala věštit z koule (a pak jsem se ještě cítila špatně, protože to, moc se slečně omlouvám, neumím).

Se omlouvám za román, ale holt jsem to musela ventilovat. Já jsem ke studentům vždycky strašně hodná, snažím se spolupracovat, ale když se na mě někdo (budoucí učitel) zlobí za to, že něco neznám (co znát nemám jak) a dává mi to najevo, nejsem hodná.