Ačkoli jsem člověk-pejskař, nemám zážitky jsem se savci rodu Canis familiaris. Zažila už jsem i pěkné ptákoviny...
Historky s drůbeží a podobným ptactvem jsou poměrně vzácné, o to více nás mohou šokovat a udělat na nás větší dojem. Jako tehdy, když jsme jeli na návštěvu k tetičce. Sedíme si takhle na zahradě, tlacháme - a zničehonic se z nebe přířítí hnědý blesk, čapne jednu slípku, která doteď zobala kousek od nás v trávě, a jak rychle se obejví, tak i zmizí. To bylo velmi působivé.
Dodnes se u nás vzpomíná na aféru, kdy jsme se stali chovateli andulek. Oficiálně se jmenovaly Pepča a Bára, ale děda je vždycky tituloval jako "ty žlutozelené svině". Dostali jsme je darem a stejnou cestou od nás i odešly, neboť celý jejich život sestával jen z mála činností: dá se to říct třemi podobnými slovy, a to žraly, řvaly a sr**y. Po tom, co nás od jejich řevu nezachránila ani evakuace andulek do koupelny a celodenní přehození klece dekou, jsme se je jako štafetový kolík předali do péče nějakému nebohému známému.
Mám z toho doživotní zážitek. Hodíte-li hrst zrní mezi hejno slepic, vrhnou se všechny na jedno zrnko a rvou se o něj za příšerných zvuků, až peří a slepičince lítají vzduchem. Mohla jsem se počurat smíchy, když jsem jim hodila kousek tvrdého chleba, jedna kura jej ukořistila, vyvalila oči, překvapena tím úspěchem, a rozběhla se pryč do ústraní i se svou kořistí a pronásledovatelkami v patách.
Domů jsem jela nadšená a smrdutá. Kolik slepic po mém odjezdu šokem neneslo, jsem se nikdy nedozvěděla. Ale určitě se na nich mé vysvětlování, jak výhodné je se rovnomerně roztáhnout podél celého korýka na zrní, doplněné praktickými ukázkami několika nedobrovolnic, nějakým způsobem podepsalo.
Poslední ptákovina se odehrála tak před devíti lety. Tehdy jsme se v létě vzbudili a zjistili, že zahrada je celá bílá jako sníh. Už už jsme chtěli fotit ten přírodní zázrak, když babka podle řevu vystopovala zdroj toho bílého nadělení. Jedna ze sousedovic hus vylezla na střechu kůlny a odtama spadla do naší zahrady. Tam se jí však zmocnil Hugo. Tehdy mu mohlo být okolo jednoho roku, bylo to takové odrostlé štěně. Stačilo jedno plácnutí tlapou a husa by byla na onom světě, ale vzdorovala statečně. S kejháním ustupovala přes celou zahradu a Hugovi se ji podařilo vmanévrovat do sklepa. Teď už byla v koncích, respektive v prádelně a couvat už nebylo kam. Začala tedy syčet, kejhat a vůbec vydávat hrozné zvuky, přičemž klovala Huga, když se dostal moc blízko. Ten si to však nenechal líbit a tak není divu, že sklep se otřásal štěkotem.
Babka tehdy chtěla hodit špinavé prádlo do prádelny. Záměrně říkám hodit, protože prádelna je s koupelnou propojená tunelem, aby se s každými zatuchlými ponožkami nemuselo běhat zvlášť. Tunel začíná dvířky a končí prádelním košem. Jaké tedy bylo babčino překvapení, když otevřela dvířka a do obličeje se jí vyvalila vlna peří za doprovodných zvuků jako ze zápasnické arény?
Živě si pamatuji, že byla sobota a děda si četl ještě v posteli a v pyžamu noviny, když babka vtrhla do ložnice a zařvala: "Panebože-co-mám-dělat-Hugo-chytil-husu-já-se-jí-bojím-ona-syčí-v-prádelně-co-budeme-dělat...". Takový příjemný raníček. Protože Hugo i husa byli zdivočelí na maximální možnou úroveň, nezbývalo, než dojít pro souseda, vysvětlit, proč ho budí v tak nemožnou hodinu a sdělit mu, že u nás má husu a ať si ji jde odchytit, že dělá strašný kravál.
Odchytávání husy jsem osobně přítomna nebyla, ovšem podle zvuků, linousích se ze sklepa jsme s babkou a mamkou usoudily, že v Hugovi se projevily lovecké schopnosti a nechce se kořisti vzdát. Nakonec se ze sklepa vynořil podřený soused s naštvanou husou pod ramenem a Hugo, kterému ze zubů trčelo peří a nemohl se ho zbavit ani pofrkáváním.
Husa celou akci přežila bez větší úhony. Jen jsem ji vždy snadno rozeznala od ostatních, protože měla dohola a dorůžova oškubaný zadek, a často jsem se podívala na husu, která chtěla dobýt svět, naší zahradou počínaje.
THE END