Londýn, moje první olympiáda

Jak tak od rána do večera putuju mezi televizemi po celém domě, uvědomila jsem si, že Londýn je vlastně mou první olmypiádou, kterou opravdu vnímám a kterou si vychutnávám se třemi novinovými přílohami. Ještě, že mi od maturity zbyly nějaké zvýrazňovače a mohla jsem si je kosmeticky upravit. No, kosmeticky. Kdybyste je viděli, pochopili byste, proč se až na řasenku (kterou jsem ztratila) nemaluju. :D

Mám hrozně ráda tu atmosféru kolem Her. Jasně, je to masová akce s předraženými ceremoniály a velkým humbukem okolo, ale stejně z toho cítím spíš to pozitivní. Lidské příběhy, překonávání a příležitost být hrdý na sportovce své země. Možná jsem naivní, možná je to tím, že jsem se v olympijském roce narodila...

První olympijskou vzpomínku mám na rok 1998, ale tu jsem si spíš rekonstruovala podle vyprávění. Legendární Nagáno, šílený časový posun... ale peřiny v obýváku si pamatuju jistě.

V roce 2000 následovala Sydney a odtama mám jen jeden útržek - poslední triumf Jana Železného, kterého hrozně obdivuju a věřím, že i jako trenér toho české atletice ještě hodně přinese. :)

Salt Lake City! Bylo mi necelých deset, takže vše kromě trojitého salta s pěti vruty Aleše Valenty šlo kolem mě.

Athény. Olympijská kolébka slibovala mnoho jedinečných zážitků a pro mě na ně byla první bohatější olympiádou. Pamatuju si věnce, které dostávali vítězové. Jásala jsem z první udělované medaile - pro Kateřinu dnes Emmons, tehdy ještě Kůrkovou. Celé dva dny jsem fandila Šebrlemu a vyhecovala ho ke zlatu. A taky jachtařku Šmídovou, do té doby jsem netušila, že u nás někdo dělá takový sport. :-D

Turín v roce 2006... fandili jsme Nikole Sudové a zároveň jsme se smáli komentářům k olympiádě, kterými svůj deník prokládal Ostravak Ostravski. Ale nejvýraznější vzpomínku mám na Kateřinu Neumannovou, jak v posledním závodě své olympijské kariéry na poslední chvíli zázračně přidala a urvala pro sebe zlatou placku. Dodnes nechápu, jak to udělala, a když jsem nedávno někde viděla záznam, pořád mi běhá mráz po zádech. :)

Na Peking už jsem se regulérně těšila, ale občas jsem jen vyčíhla nějakou medaili, třeba Kosteleckého nebo Špotákové zlato. To je taky nápad, jet na dovolenou během Her! Viděla jsem i kus ceremoniálu a tuším, že den předtím se zřítil ten most ve Studénce. Ach ty asociace... Mamka si tehdy oblíbila akvabely a pořád na ně koukala, je fakt, že ta komentátorka to popisovala tak zajímavě, že i já jsem u nich pár hodin proseděla. Jo a to zlato Špotákové, jak ho 21. 8. vyrvala poslendím hodem Rusce, to bylo luxusní. :)

Vancouver mám celý v oparu. Přijela jsem z nemocnice, kde jsem se na příjmu ptala, jestli Sáblíková opravdu vyhrála. A ještě doma mi bylo slabo, nesoustředila jsem se... nemám na to dobré vzpomínky. Snad i proto si pamatuju jen ten tragický úvod - smrt gruzínského sáňkaře.

Londýn je tedy první, který mi dává možnost vychutnat si nejen vytipovaná medailová finále, ale i úvodní boje o postup a taky nové disciplíny. Koukám na beach-volejbal, stolní tenis a vůbec všecko, kde jsou Češi. A bavila mě i lukostřelba, kde sice naši nebyli, ale náhodou jsem na ni natrefila a chytla mě. :) 

Zatím na medaili čekáme. Ale věřím, že se dočkáme a jednou budu vzpomínat na to, jak jsem našim fandila už od prvních kol, zápas a pokusů. :)

Co vy? Na kterou olympiádu vzpomínáte nejraději? Kolik medailí tipujete letos? A co říkáte na ceremoniál a gumáky? :-D