Tlapka | Pátek třináctého

"Jé, dneska je pátek třináctého!"

"Jste pověrčivá?"

"Ne... a víte, že rozvážíme třinácté číslo?

Páteční brigáda byla (zase!) něco nového. Už o půl sedmé jsem musela klepat kosu (proč je buď 35° nebo 15° a nic mezi tím?) před městským úřadem, neb jsem byla přidělena jako výpomoc při distribuci Novin. V tomto čísle jsem měla otištěnou i svou anketu a musela jsem se smát, protože už druhý rok za sebou tam mám článek právě v 13. čísle roku. A předtím dvakrát v jedenáctém. Náhoda? Ale vždyť víte (i když, asi ne...), že mám prostě ráda lichá čísla. :-D

"A co děláš zítra v práci?"

"Rozvážím noviny po *městě*."

"PĚŠKY?"

"ROZVÁŽÍM!"

"Na kole? Ty?"

"Tři tisíce vydání? Na kole?"

"Autem? Sama?"

"Sama ne, proboha! Vážně si myslíš, že mi po té hodině, co jsem zatím seděla v kanclu, půjčí firemní auto?"

"No právě... ale vždyť ty na kole nejezdíš!"

Moje nervy...

S Kolegyní a Řidičem jsme museli počkat, než nám Noviny dovezou z tiskárny a naházet pak balíky do auta. Padesátky šly do kufru, menší na zadní sedadla. S Kolegyní jsme je tam vyskládaly do úhledných sloupků podle velikosti. Bohužel hned při odbočení z parkoviště se mi komínky, které by nezkrotila ani Sargo ;), zhroutily na hlavu. Řidič byl sice sympaťák a hezky jsme pokecali o všem možném, ale tím, jak řezal zatáčky, mě dost ohrožoval na zdraví. Ne, že by jezdil nějak nebezpečně, ale když se vám na hlavu zřítí dva čtyřicetikusové balíky Novin, pocítíte to.

Nikdy jsem nevěděla, kolik trafik a večerek tady máme. Už to vím. Mimo těch pět, co znám, je jich asi 389. Nejlepší bylo, když jsme jeli asi deset kilometrů mezi kukuřičnými poli (proboha, kde to jsme?) a na konci, kde by člověk čekal leda Perníkovou chaloupku, stála trafika, která odebírala celé tři výtisky! :-D 

Po distribuci jsem měla padla, protože Šéfka nebyla v práci, aby mi zadala další úkol.Takže jsem v poledne byla doma mohla se těšit na mého drahého, který přišel po celotýdenním natírání plotu. Nějak jsme se míjeli a ani spolu moc nemluvili, tak jsem se napůl těšila a napůl byla nervózní, protože tohle se nám nestává. Jenže pak přišel, dal mi čokoládu k pátku třináctého (takové malé výročí...) a nervozita byla v čudu a já jsem na oplátku dala do placu víno, co jsem dostala za maturitu.

Víte, od čeho je odvozeno slovo "ošemetný"? Od vína Chenet! Otevřeli jsme ho až večer, s tím, že se podíváme na Copak je to za vojáka. Nechápu, jak to, že můj drahý, kterého jsem v devatenácti musela zasvětit do takové klasiky, jakou jsou Pelíšky, zná takový český film. :) Ale pak jsme zjistili, že je tam i atletika a koukali jsme radši na ni a těšili se na Londýn. :)

První zákeřností Chenetu byl korek. Gumokorek. Nemohli jsme se do něj dostat, tak jsem zašla dolů za babkou, ta se dostane do každé flašky. Ne, není alkoholička! :-D Vzala paličku na maso a než jsem stačila zakročit, začala do gumokorku zatloukat tužku. Při třetí ráně upadla koncovka s gumou. Při páté se zlomila tužka. Šestou ranou už babka do toho proklatého gumokorku začala zabíjet šroubovák, který by nebyla schopná najít, kdybychom potřebovali něco zašroubovat. :-D Při desátém úderu se vyřítil děda a místo pomoci jsem dostala zdupa, že nejdu rovnou za ním a svěřím to babce. Zhrozil se a šroubovák z vína vyrval i s korkem, ve kterém byl zatlučen kus tužky.

Můj drahý stál na schodišti s vytřeštěnýma očima, když jsem se vracela, a hned se ptal, co se tam dělo. Ale stačil mu pohled na gumokorek s přídavkem dřeva a grafitu. Nalili jsme si do mých olíbených sklenic na víno (dostala jsem je k Vánocům, dno mají pomalované barvami na sklo mozaikou s pár kvítky) a přiťukli si. Oba máme rádi červené a tohle bylo mimořádně dobré. Ještě jsem se nedobrala na dno první skleničky a cítila jsem, že mi trošku stoupla do hlavy. Když začal pěkný dokument o chystané olympiádě, rozdělili jsme si zbytek vína v lahvi a Drahý už se začal pochichtávat. Ano, on, ne já. Já začala zase rozumovat o rizicích budoucnosti. 

Ta půlsklenička, která každému zbyla, byla zabijácká. Motala se mi hlava, jen co jsem se zvedla z lehu do sedu. Díky bohu za zautomatizování některých pohybů, protože nevím, jak jinak bych si vytáhla z očí čočky a nevysklila chrup kartáčkem. V posteli si většinou lehneme a ještě chvíli si povídáme, ale tentokrát došlo jen na "Dob-rch-rchou noc!", ale jen tak jsme neusnuli, protože jsme hledali pozici, ve které by se s námi netočil celý svět.

Ráno jsem vzala tu jednu sedmičku vína, co nás oba převálcovala a přečetla si složení. Nic zvláštního, nalili jsme si čistého vína. Už vím, co chci k narozeninám! :-D

A protože to bylo vínko kvalitní, držím si čistý štít - a ani měsíc před dvacátými narozeninami neznám kocovinu! :-D