Cermate, proklínám tě!

Maturita za mnou, heuréka. Jak k tomu sakra došlo, že se tolik let na něco připravuju a pak je to během jednoho dne... pryč? I když, delší maturity bych nemusela rozdýchat, pravda. :-D

Myslela jsem si, že po matuře se dostaví hrozná, megagigantická vlna euforie a potom trocha toho dojetí a nostalgie z toho, že už se tam nevrátím. Osm let s těmi lidmi a v těch chodbách, to už je solidní citová investice. A nic. Místo euforie přišla úleva, že můžu čtyři šanony hodit za hlavu, abych je za dva týdny zase potupně sebrala a osvěžila si vědomosti, které s pořádnou kupou štěstí využiju u přijímaček. Samozřejmě jsem na sebe byla tak trochu hrdá, jak jsem to nakonec zvládla. Ale ještě jsem nevstřebala to, že už se tam nevrátím. Je to jako můj klasický červencový pocit - tak, drsný finiš mám za sebou, teď pár týdnů budu zevlovat doma, odpracuju si něco málo na brigádě, no a pak se zase vrátím mezi TY lidi a do TOHO ústavu. 

Asi je se mnou něco špatně. A nebo za to může ten pitomý Cermat! Určitě za to může Cermat! :-D Jak mám být v euforii po matuře, když teprve dvě hodiny před slavnostním vyřazení (které je v půlce června), se může stát, že zjistím, že jsem rupla u slohvek? :-D