Tlapka | K zemi, pane profesore! 2

Pokus o volné pokračování vcelku oblíbeného tématu. Psáno podle skutečných událostí. 

"Holky, s váma je to těžký. Remcáte, že pořád hrajeme volejbal, ale makat se vám nechce. Na vybíjenou už jste velké, gymnastika vás nebaví a při posilování do deseti minut padnete. A teď se bojíte skákat přes kozu?"

Monolog tělocvikáře přerušil jeden vyčítavý pohled. Můj.

"Jediná Míša nemá strach, jenže té se zas bojí ta koza..."

No, ehm, tak tohle taky není žádná výhra...

.

Tělocvik je předmět, ve kterém jsou daní jednotlivci předurčeni prohrát, i kdyby se stavěli na hlavu. K čemuž ostatně v těchto hodinách nechybí mnoho - na obou stranách. Zatímco učitel šílí z našich výkonů, my trpitelky z jeho požadavků. I kdyby se nám nějakým způsobem postavit na hlavu povedlo, odehrát správně míč bagrem za síť nám to nepomůže, spíš naopak, Tuhle polohu by nejspíš nezvládl nikdo včetně větších machrů, než jsou tělocvikáři. Natož my studentky, které kolikrát nedokáží odbagrovat podle plánu ani v poloze hlavou vzhůru, jak by řekl náš tělocvikář, kterému spíš hlava padá do dlaní zoufalstvím, než aby se na ni stavěl. 

.

Přitom kolikrát nás podceňuje zbytečně? Občas se podaří i výkon, kterého naopak cíleně dosáhnout nejde. Jako tehdy, když jsem poctivě odbagrovala a po bližším ohledání ochozů v tělocvičně jsem našla míč venku na trávě, kam proletěl otevřeným oknem. No řekněte mi – dokázal by se někdo trefit do tak malého prostoru z takového úhlu, kdyby chtěl?

Předpokládám ovšem, že kdyby někdo prohodil oknem míč cíleně, měl by taky promyšleno, jak jej dostat zpátky. Mně nezbylo nic jiného, než se vyklonit z ochozů a zařvat: "Pane profesoreee! Můžu skočit z okna?". "BĚŽ!" zněla odpověď. Nezbylo mi tedy nic jiného než míč z okna následovat a pak se podivným způsobem soukat zpátky oknem za povzbuzování většiny třídy. Ono to okno z venkovní strany sice nebylo moc vysoko, ale dost vysoko na to, aby mě jeho prolézání zaměstnalo na delší dobu.

Nakonec jsem se zařváním přece jen přepadla přes parapet a hlavou napřed jsem se sesunula zpět do tělocvičny. Míč už byl zase v pohybu a já už na hlavu padlá byla, lze tedy říct, že mise byla úspěšná.

.

O něco méně úspěšně dopadly jiné akce. Jako když na nás tělocvikář mával, ať jsme zticha. Při svých dioptriích jsem to ovšem pochopila jako pokyn, ať mu přihraju, který předchází všem jeho osobním školením, co všechno dělám špatně (jedním slovem všechno). Přihrála jsem mu, k jeho velkému překvapení. Díval se totiž úplně na druhou stranu a pecku do zátylku absolutně nečekal. Ale když už ji dostal, tak ho nepřekvapilo, že jejím autorem jsem já. Jen se ohlédl, sklopil hlavu a nevěřícně jí zakroutil. Ani slovo výčitky. Ostatně, jen sebevrah se ke mně může otočit zády, když jsem na hracím poli, které dokážu snadno změnit v minové. Což on ví zatraceně dobře...

.

Abych ale jen neříkala, jak všechny přizabíjím – na každého jednou dojde. A tak jsem jednou při floorbalu neodhadla vzdálenost, dostala kolenem pod oko, to mě převážilo a zhučela jsem dozadu, přičemž jsem praštila hlavou o zem. Objevila jsem přitom netušené propojení různých částí těla – člověk se praští do hlavy a začne mu být blbě od žaludku, zvláštní. No, nakonec jsem z toho vyvázla s lehkým otřesem mozku a monoklem pod okem. Chodila jsem potom asi tři týdny s modřinou, která hrála všemi barvami a při svých barevných proměnách si dávala na čas a záležet.

.

Náš tělocvikář tam tehdy nebyl, křísit se mě hodlal jiný. Pak si to rozmyslel, když jsem se zavčasu začala smát jako padlá na hlavu. Ostatně, měla jsem na to právo. Mám zřejmě nějakou funkci autoregenerace, neboť když mi křupne kotník, mnohem rychleji se vzpamatuje sám od sebe, než když semi ho tam snaží zprovoznit teta – vrchní sestra na ortopedii.

Proto jsem si po hodině metání kotrmelců automaticky protahovala a prokřupávala obratle krční páteře a vůbec jsem nepočítala s tím, že by mi chtěl náš tělocvikář pomoct. No, pomoct. Prostě mě bez varování chytl zezadu za hlavu a to, co jsem zažila na rehabilitacích, se nedá s tímhle pohybem vůbec srovnávat - chodila jsem pak s hlavou vychýlenou ještě asi dva dny. A uvažovala, jestli mi vůbec chtěl pomoct, nebo jen naznačit něco jiného...

Třeba že mi chce po tom všem zakroutit krkem.