Tlapka | Hajzlstorka

S mými klaustrofobickými sklony to nebude tak horké. Stejně jako s naším nebohým tělocvikářem. Pokud smích prodlužuje život, pak jsem mu vynahradila všechno mé předchozí prznění tělesné výchovy a jeho nervové soustavy. Ano, i tohle se stalo.

Z šaten jsem vyklusala před Terkou, páč jsem si chtěla ještě zajít na záchod. Už převlečená do tepláků a trika jsem vklusala do prostřední kabinky na dámách, ta napravo totiž byla obsazená a v levé se nesvítilo. Zabouchla jsem za sebou dveře, při pohledu na urvanou páčku zámku jsem se ani nesnažila zamknout, však kdo by sem teď chodil, tak těsně před hodinou... Po splnění poslání jsem chytla za kliku a chtěla dveře přitáhnout k sobě. Ani se nepohnuly. Zarumplovala jsem dveřmi a nic. V umývárce někdo pustil vodu.

"Terko!" zabouchala jsem dlaní do dveří. "TEREZO! Slyšíš?!"

"Co tu tak hulákáš?" obě Terky a Jana.

"Holky, pomoc... mi se bloknuly dveře..."

"Co?"

"Nemůžu ven!"

"Tak ty dveře proraž hlavou, ne? S tvou lebkou..." to už tu byla i Romana. Však on ji ten smích taky brzo přejde, obávám se...

"Co tu stojíte? Vy nejdete na hajzl?" Ančo, kolik vás ještě přijde?

"Míša je na záchodě a nemůže ven. Šprajcly se dveře."

"Běž někam dozadu a doleva!". Anička provedla několik tvrdých útoků na dveře, ale pak už Jana s Terkou odklusaly pro tělocvikáře. Proboha! Musí se mi podobné věci stávat vždycky před ním? Tentokrát už z kategorie "Idiot" postoupím do "prostě Michaela Tlapková, kvinta".

"Holky, běžte do tělocvičny, vemte si balony a rozházejte se." Už je to tady, už je to tady!

"Cos dělala?" tělocvikář se viditelně (slyšitelně) výtečně bavil.

"Nic, co by těm dveřím mohlo zabránit mě pustit ven!"

"Tak klidně tlač dál, do oběda bys měla být venku."

"Tlačte VY, ale na ty dveře!" Ne, že by mě venku čekalo něco extra milého, ale přece jen, být tu celý den není zábava podle mého gusta.

Co vám budu povídat, tělocvikář párkrát praštil do dveří a pak šel pro údržbáře.

Viki a Verča, dvě necvičenky, zůstaly za dveřmia už je vidím, jak si to celé užívají.

"Ty už fakt nevíš, jak se tomu tělocviku vyhnout, co?"

"Můžu ti to vřele doporučit, Viki."

Údržbář taky zarumploval dveřma a pak se jal vyšroubovat zámek. Aspoň to říkal, ve skutečnosti však něco třískalo do dveří, ale při mém štěstí z pantů nevyletěly. Pak se v tom pitomě těsném prostoru ještě zhaslo. Chvíli jsem vyčkávala a pak jsem zahlásila: "Nevím, jestli je ta tma účel, ale mohli byste mi aspoň rožnout?", což obecenstvo za dveřmi přivítalo nadšeným záchvatem smíchu.

Celá situace se ještě několik opakovala. Náš tělocvikář, evidentně nadšený situací, mi ještě několikrát šprýmařsky zhasnul a volal na mě, ať se nebojím. To mě ale kupodivu ani nenapadlo. Permanentně jsem se chlamala, až mi slzy tekly.

"Ten materiál se občas unaví, to se pak stává."

"Proč se musel unavit, zrovna když jsem tu JÁ?"

Nebudu to protahovat. Skoro půl hodiny se snažili různým způsobem otevřít dveře a skoro půl hodiny jsem si smíchem zadělávala na kyslíkový dluh. Dveře nakonec povolily a já mohla vyjít z těch asi dvou metrů čtverečních i se záchodem, na který jsem si kvůli chatrnosti hajzldesky nemohla sednout. Se smíchem jsem poděkovala.

"A není divný lézt na záchod s nejhoršíma dveřma?"

"Jenže na tom druhém zase nesvítí světlo..." vybuchla jsem a oba údržbáři měli o další práci postaráno... Stejně jako já, protože tohle jsem prostě musela sepsat...