Pějme píseň dokola

Ne.

Ne.

Nezlobila jsem zase tak moc.

Ne.

Vážně ne.

Dvoumetrová Žužu snad není až takový hřích.

Ne, ne.

NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!

To si tak sedíme o velké přestávce na vyřazené lavici v pátém patře, mezi VV a HV. Máme slíbenou VV v multimediálce, tak není co dělat. O zábavu bylo postaráno, když se tam nahrnul tisícihlavý dav primánů a začali se hádat, kdo z nich má VV a kdo HV. Dělali takový kravál, že to Terka nevydržela.

"Nehádejte se, tady hodinu mít stejně nemůžete. Teď jsme tady totiž my. V obou učebnách."

"Ale my máme na suplech přesun s matikou."

"Tak to máte ještě dobré. Za pár let v tom budete mít větší bor... zmatek." promluvila za mě studentka gymplu znalá. xD

Jenže v tu chvíli zazvonilo a tak jsme se s holkama sebraly a šly do multimediálky. Tam nás profesorka vyhodila zpátky, že ona si teď vezme zase tu druhou skupinu. Vrátili jsme se teda do HV, zpět k naší hudebkářce a sbormystrini. Říkejme jí třeba Petra. Jenže ta se mezitím ujala už primánů. Výsledek?

Místo VV v multimediálce jsme myěli druhou hodinu HV ten den. Spojenou s primány.

Prosím. Už nikdy.

Já proti níim nic nemám, když vynechám nůž, který se mi otvírá pokaždé, když se nacpou do nejužší části chodby nebo doprostřed schodů a nezačnou se hádat, kam to vlastně mají jít. Ale moje psychika to dneska definitivně nezvládla.

Petra jen zoufale hleděla na těch třicet primánů a přes deset pubertálních kvintánů (nás). Co s áma má asi tak dělat? Nejdřív jsme se nacpali na sborové stupínky. Třikrát víc lidí, než obvykle hodinu mívá.

"Tak... se třeba rozezpíváme." řekla Petra, stoupla si za klavír a my jsme poslušně dělali mo-mo-mo-mo-mooo do zblbnutí. "A teď zkusíme třeba.... Pro-o-o-dáváme brambo-o-o-ry....". Tak jsme prodávali brambory. "Hm.. a teď... zkuste navrhnout nějakou jinou zeleninu!" Primáni se do krve pohádali, jestli se budou prodávat rajčata nebo papriky. Do toho chaosu procitli naši kluci a nečekaně se do debaty zapojili sborovým řevem: "Ředkvičkyyyyy!"

My s Terkou (Katka je v druhé skupině) jsme se klátily smíchy. Stejně tak jako naše češtinářka, která seděla za katedrou a nad diktáty se podezřele usmívala. To se jí prý nestává.

Po rozezpívání jsme zpívali slavný song Vyletěla holubička ze skály. Petra chtěla zkusit kánon, tak prý primáni budou první hlas a my druhý. To ale neprošlo, protože kdo si v našem věku vzpomene na slova školkovské Holubičky? xD Tak jsme přešli na Červená se line záře. To bylo jako z deště do hurikánu. Primánci se ztráceli, skákali z hlasu do hlasu... Maximální chaos. Když jsme to konečně dokázali zazpívat dvakrát po sobě (čtyřhlasně, když primáni dokázali dokonale rozhodit i nás, nám to trvalo dost dlouho, jen si to zkuste...), Petra navrhla něco neškodného. A hned na primánky, co znají za písničky. Přece jenom, zpívat s nimi Yesterday jako s náma nepřipadalo v úvahu, tak jsme se museli přizpůsobit my.

Tři citrónky.

Zbytek hodiny jsem strávila v klinické smrti. Po pěti letech jsem na tuto odrhovačku zapomněla, zvláště na vlezlý refrén rýba-róba rýba-róba rýba-róba ČUP-ČUP. A tehdy jsem rezignovala, vytáhla si z tašky na kolena sešit a na jednu stránku nadepsala HV s primou - PANEBOŽE... PROČ?!

Posledním nesmrtelným hitem, který jsme stihli "odzpívat", byla Bláznova ukolébavka. Stalově jsem se nechala přivést do praktického bezvědomí, které vyvrcholilo po zvonění na chodbě, když jsem se podél zdi složila k zemi. Posledních 45 minut jsem strávila "zpěvem" a smíchem zároveň (auuuu) a teď mi chyběl kyslík. Mooooc kyslíku.

No, ale hlavně že se druhá skupina místo písemky z teorie umění ulila na počítače...